Ladislav Bláha
Prostor (Kde jsou věci, když jsou na svém místě?)
Místem věci rozumíme nějaké “někde”, které je situováno ve vztazích k dalším “někde”, k ostatním místům /každé někde má své vedle/. Místo není jen část prostoru, který věc zaujímá svou rozlehlostí. Jde spíše o strukturu souvislostí mezi ostatními věcmi a místy. Místo věci si můžeme představit jako pole možností. V tomto poli se nacházejí také jiné věci a jejich místa. Každá jednotlivá věc si neustále své místo vymezuje a potvrzuje, neustále probíhá aktuální interpretace pole možností. Místo není nic neměnného. Věci se neustále nacházejí uvnitř sítě vzájemných interpretací: mění své vztahy k ostatním věcem. Struktura míst je dynamická.
Sám název tématu jako by předem určoval, jak se to má s věcmi a jejich místy: každá věc má svoje místo. Věci i místa ovšem procházejí neustálou změnou. Povaha dění je ale taková, že nám dovoluje pro její zachycení tyto dva pojmy použít, lze jimi popsat průběh událostí. Pokusím se ozřejmit dynamiku změn na příkladech.
Když Duchampe v roce 1913 vystavil v galerii stojan na láhve, vyvolalo to ve světě umění rozruch. Došlo totiž k porušení vztahu věc – místo. Do té doby byla galerie místem, kde se vystavovalo umění jako něco, co je „jiné než každodennost“. Jakmile zde byla umístěna věc jiného druhu, věc každodenní, okamžitě byla zpochybněna dosavadní, téměř posvátná, povaha galerie. Místo prošlo proměnou vlivem věci z jiného místa. Skrze věc-stojan se ukázala nestálost místa. Došlo k aktuální interpretaci pole možností a zároveň se otevřely některé otázky, které znejistili status obojího, věci i místa. Co je umění, jaké jsou možnosti, kam až lze v umění zajít apod. Tento Duchampův akt odstartoval řetězec rušení konvencí v umění – umění se začalo pohybovat do míst, které jsou jiné-než-umění.
Ještě jeden příklad. Marquéz v knize Sto roků samoty popisuje, jak obyvatelé jedné vesnice začnou ztrácet paměť. Aby nezapomněli jména věcí, připevní na ně cedulky s názvy. Ale zapomínají, co jednotlivá slova znamenají, přestávají jim rozumět. Nevědí, proč zde věci jsou, co s nimi dělat. Aby se mohli orientovat, píší cedulky- návody. Např. kráva – dává mléko – mléko se dává do kávy atd. Takto by ovšem musely být cedulky nekonečné. Zde se nám ukazuje vztah místo – věc na jiné úrovni. Věci je možné rozumět jen na základě rozumění místu. Věc může být věcí jen na nějakém místě, tj. na pozadí nějakých souvislostí.