Ontologie II

Čas Ladislav Bláha

Co znamená výraz „nemám čas“ v naší běžné komunikaci?

Bez ohledu na spory filosofů o tom, zda čas existuje a jakým způsobem, je jisté, že lidé slovo „čas“ používají. Jak mu rozumějí, či jaký má pro ně význam, lze vysledovat na konkrétních způsobech užití.

Výraz je možno zkoumat jako nástroj, který může být použit k vícerým činnostem. Slovo je vždy vyřčeno v konkrétní komunikativní situaci. Sem patří kontext promluvy, tj. to, co předchází a provází výskyt výrazu, věty a činnosti vytvářející významové pozadí. Dále můžeme zkoumat jaké má užití výrazu následky, jaké další promluvy a činnosti nastanou.

Jistě bude zajímavé sledovat užití výrazu na pozadí kontextu ostatních promluv o čase, které se vyskytují v jazyce. Komunikace je neustálým ostenzivním tréninkem, slova se učíme používat metodou pokusu – omylu, na jejímž základě si vytváříme vnitřní modely významů, které v další komunikaci verifikujeme a neustále přetváříme. V jazyce se také manifestuje participace individua na životě společenství, jakožto sdílení/nesdílení hodnot, systémů vědění apod. Společenství se svými každodenními činnostmi vytváří pozadí, na základě kterého je konkrétní promluva vůbec možná a otevřená rozumění.

K náčrtu analýzy jsem zvolil knihu V. Vančury Rozmarné léto jako model možného světa, na kterém lze vysledovat užívání výrazů o čase. Vypravěč nejprve navodí kontext. Je zde vylíčeno městečko, ve kterém jde „čas vpřed rychlým krokem, jak tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích…“. Klid, absence událostí, jakoby předznamenává to, co bude následovat. Přichází kouzelník, muž z jiného místa, tulák. Dochází k narušení běžného chodu společenství, jazykové hry a jejich pravidla se začnou křížit. Při setkání s usedlíky na plovárně nechá zmizet hodinky jednoho z nich a tvrdí, že je měl ve své hlavě. (Dalo by se číst: teď vám budou k ničemu, pane, protože teď se budou dít události vašimi stroji nezměřitelné, věci dosud nevídané. Vaše hodinky patří ke světu, v němž se málo děje. Jiný je čas tuláků a jiný usedlíků, neb kouzelníci „počítají dny do tří a míjejí město po městě“. Proplouvají napříč kontexty a způsobují jejich dočasné zmatení – např Důra se zamiluje do Anny a Kateřina se nastěhuje ke kouzelníkovi…) Po vystoupení se rozloučí slovy: „Hodiny prchají a není v mé moci, abych je zadržel. Pojďme…“ Je to stejné jako kdyby řekl „nemám čas“? Myslím, že to není důležité, ale mohl smysluplně využít i tohoto výrazu. Každopádně chtěl odejít a jeho slova sloužila jako uvození odchodu. Takže v tomto případě: výrazu „nemám čas“ (nebo výrazu se stejným významem) se užívá, jestliže chce někdo odejít.

Podobně by se daly najít i další příklady, jejichž význam by záležel na konkrétní situaci, kontextu apod. Chci tím říct, že neexistuje žádná univerzální „běžná komunikace“ se svou zásobou výrazů a jejich významů, ale jen komunikace neustále se znovu rodící, věčně pokračující ostenzivní trénink lidstva, vytváření a posouvání významů…