Kauzalita se uplatní poze tam, kam dohlédneme?

V otázce je implicitně obsažena teze, že kauzalita je něco, co se někde uplatňuje. Tím se téma rozpadá do několika dílčích otázek:

Kde se uplatňuje kauzalita?

Kdo uplatňuje kauzalitu?

Jaká je povaha samotné kauzality?

Zdá se, že nelze zodpovědět první otázku, aniž bychom měli nějakou odpověď na dvě zbývající. Nabízí se nám tu možnost zkoumat kauzalitu jako nějaký nástroj používaný člověkem za nějakým účelem.

Podle Huma je kauzalita jedním z principů spojování idejí, společně s podobností a sousedností („obraznost neběží nazdařbůh“). Při stanovení těchto principů se odvolává na jakousi „přirozenost“, když píše:“Obraz nás přirozeně vede k myšlence na originál (podobnost), zmínka o jednom pokoji v určité budově přirozeně navozuje představu či hovor o ostatních pokojích (sousednost) a když pomyslíme na zranění, stěží se vyhneme myšlence na bolest, která je doprovází (kauzalita).“ Tento příklad koresponduje s jeho konstatováním o pozoruhodnosti výkonů mysli, které, ač jsou nám nejdůvěrněji přítomny, se zdají být temnými, jakmile je učiníme předmětem reflexe. To platí i o kauzalitě, jejíž uplatňování, jímž vyvozujeme podobné účinky z podobných příčin, je nezbytné pro přežití člověka a proto probíhá z větší části instinktivně, spontánně. Rozumu a jeho dedukcím je přiznána jistá nedokonalost.

Poznání příčiny a účinku podle něj povstává výlučně ze zkušenosti, ve které shledáváme různé předměty ve stálém vzájemném souběhu. Veškeré naše závěry opírající se o tuto zkušenost pak postupují za předpokladu, že budoucnost se bude podobat minulosti. Tváří v tvář této základní nejistotě máme „jen“ možnost vytvářet si hypotézy, které mohou být pozdější zkušeností verifikovány/falzifikovány. Můžeme zde předběžně formulovat odpověď, že kauzalita je hypotéza, kterou se člověk brání proti nejistotě a nahodilosti, nemůže ovšem zabránit, aby jednou „objevená“ kauzalita nebyla falzifikována novou zkušeností.

Částečně jsme se tím přiblížili i k zodpovězení první otázky. Člověk uplatňuje kauzalitu doslova kde může, tj. nejen tam, kam dohlédne, ale na celou oblast toho, čemu říkáme zkušenost. (Ke zkušenosti patří nejen přítomné danosti, ale i minulé a s nimi i všechna předchozí uplatňování kauzality apod., ale i zkušenosti možností, tj. neskutečností a neaktuálností, ale i např. vědomí možnosti zkušenosti, jakož i všechny pochybnosti o tom, zda jsme zkušeností, či zda ji máme /viz Patočka – Negativní platonismus/ atd.) Oblast uplatňování kauzality je nesnadno přehledná. Nemůžeme přehlédnout ani to, kam dohlédneme.