Ladislav Bláha
My o vlku a vlk za dveřmi
Tato věta vyjadřuje zdánlivě překvapivý souběh událostí, který bychom v našem kulturním okruhu nazvali náhodou. Jinak řečeno: zmíněnou koincidenci promluvy a události nelze nijak smysluplně vysvětlit. Je ovšem třeba si uvědomit, že uchopení takovéhoto souběhu událostí se liší v závislosti na diskursu, v rámci kterého se takové uchopování provádí. Pozitivistická věda jistě nepřipustí souvislost mezi mluvou o vlku a jeho následným objevením a mluví proto o náhodě. Jinak je tomu např. v kulturách s mýtickým výkladem světa. Zde se zdůrazňovala magická moc jmen a slov vůbec, a mluvení o vlku mohlo mít za následek jeho objevení.
Rozhodující je zde ono „my“, čili nějaké komunikativní společenství. Tak může být vlk zkonstruován vyprávěním, zvláště v pozdních večerních hodinách a nikdo již potom vystrašeným dětem nevymluví, že tam venku „ve skutečnosti“ žádný vlk není. Rozhodující v tomto případě není, zda vlk fakticky existuje, či ne, ale to, že nějak působí. Děti vyrostou a přistoupí na určité kulturní konvence o tom, co je možné a co ne. Vlci za dveřmi postupně mizí a „skutečnost“ je uvedena na „pravou míru“.
Jiným příkladem onoho „my“ by mohl být svět médií. Jestliže zde existuje jen ten, o kom se mluví, pak je vlk za dveřmi tehdy a jen tehdy, když se o něm mluví. Zde opět není důležitá nějaká faktická existence vlka za dveřmi, neb média nezobrazují, ale vytvářejí simulakrum – obraz, který nic nezobrazuje. Komunikace je zde klauzurou, ke které nepřiléhá žádný vnějšek a existence je dosvědčena místem v síti ostatních promluv.
Analýzou komplementárních sémantických polí dané kultury se může zdát, že se stále zaplétáme, podobni vlku, který se honí za vlastním ocasem. Nakonec se vlk podobá Schrodingerově kočce a nemůžeme o něm nic určitého říci – zda je za dveřmi, či ne a tedy ani zda je to náhoda nebo něco jiného. Navrhuji místo zakončení tohoto problému jeho zacyklení. Jestliže je podstatné to, kdo o vlku mluví a jak, pak lze celý problém převést do rčení „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, čímž jsme se ocitli opět na rovině rčení. Problém je tím posunut a zacyklen.