Pokud zůstaneme u předpokladu existence tří světů, pak se ukáže problematickou také snaha určit, jak je tomu s knihou napsanou. O čem jsou vlastně knihy? Abychom to mohli rozhodnout, museli bychom nějakým způsobem rozplést následující motivy:

Poznání univerza je samo jeho součástí (paradox mapy). Symbolické univerzum není nějakým zrcadlem fyzikálního světa, ale je něčím “živým”, neustále se rodícím, oblastí s vlastními zákony a dynamikou. (intertextualita, posuny významů atd.)

Světy W 2 a W 3 jsou do té míry provázány, že nemůžeme často určit, kdo je producentem našich zážitků. Světem W 3 jsme obestoupeni, zakrývá nám W 1 tím, že ho pojmenovává. Je možné jiné vidění než skrze jazyk? R. Barthes mluví v této souvislosti o fašismu jazyka, který nás nutí říkat určité věci.

Je–li příroda otevřenou knihou, ve které můžeme číst, jak si představovali novověcí myslitelé, kdo nám zaručí, že náš způsob čtení je správný. Totéž platí i o psaní. Popper sice tento problém řešil možností kritiky a falzifikace hypotéz ve světě W 3, ale i jeho filosofie je založena na předpokladech (např. teze “život hledá lepší svět”), které jsou samy ohroženy možností falzifikace.