Radovan BURHAN

Poznatelnost - mýtus či skutečnost ?

Dějiny lidstva jsou tak rozmanitou záležitostí, že ve svých prvních úvahách o možnostech poznání jedince či společnosti namířím svou pozornost právě sem, ačkoli jde o vzorek, který na rozdíl od okolního světa (čímž mám na mysli jakoukoli známou i neznámou skutečnost), na první pohled podléhá ze všeho nejméně jakémukoli řádu či zákonitostem. V odkazech velkých jedinců nalézáme ohromné množství (nebo také dostačující, to záleží na povaze každého z nás) názorů na poznání samotné i pokusů postihnout v co nejvyšší míře ony zákonitosti, kterými se náš svět řídí. Skoro to až svádí k rezignaci na vlastní pokusy přinést do této oblasti něco nového a odkázat se pouze na již existující teorie, přičemž naše století je, zdá se, tímto trendem z větší míry pohlceno. Samozřejmě, že tím nemyslím, že bychom měli na světě fanatiky propagující poznání skrze ideje, nebo redukující poznání pouze na smyslovou oblast a pod. Nejnovější (hlavně fyzikální) teorie jsou tak evidentní svou složitostí, že přenesli úlohu “hledačů pravdy” z jedinců hloubajících v podkroví svých příbytků na vědu samotnou, pro jejíž dobro pracují celé kolektivy velkých hlav. Netvrdím tím, že osamocený jedinec nemůže sám přispět významnou měrou k poznání lidstva, ale když dojde k finálnímu účtování, není to jméno jeho, ale vědy, které je skloňováno častěji. Věda je to k čemu se dnes odvoláváme. Až možná někdy přijde něco nového, svěžejšího než je dnes věda, bude i ona odkázána do pozice, v jaké jsou dnes jména velkých učenců. Oni vědu vytvořili a nakonec se sami stali pouhou kapitolou historie, ukazující zajímavý pohled na svět a jeho uspořádání. Není tedy od věci připustit úvahu, že i věda vytvoří něco, co ji odsune pouze na stránky knih o historii.

Nyní bych se však rád vrátil k úvaze, kterou jsem chtěl rozvinout. Jedna z otázek, která ve Vás po prvních větách možná vyvstala je, proč jsem se rozhodl obrátit nejdříve k dějinám poznání. Důvod je následující. Po chvíli uvažování mi možná dáte za pravdu, že téměř všichni, kdo se poznáním zabývali, se shodují v jedné věci. Uznávají existenci nějaké mimosubjektivní reality. Pro většinu z nich je to také základním předpokladem k tomu, aby se rozhodli ve svých úvahách na tomto poli pokračovat. Potom se již samozřejmě liší v názorech na možnosti absolutního poznání, úlohu člověka v poznávacím procesu a pod. To nás však nyní nemusí zajímat. Mě zaujal onen moment víry v již zmiňovanou mimosubjektivní realitu, jinými slovy absolutní pravdu, ke které se podle filozofů můžeme či nemůžeme dobrat. Nehodlám se stavět na pozice solipsismu, ale jistou skepsi v oblasti existence absolutní pravdy mám. Zdá se mi, jako by si moderní fyzika podřezávala větvi sama pod sebou. V oblastech pro ni dnes nejdůležitějšího bádání totiž přichází k teoriím, které jakoby naznačují, že poznání se před námi chce “skrýt”. Zářným příkladem je kvantová teorie. Částice, podrobeny našemu zkoumání, jako by se snažily uniknout a maskovat se jednou tak a podruhé zase jinak. V této oblasti je také pěkný příklad rezignace na získání některé z důležitých informací o zkoumaných částicích. Zjistíme polohu částice, ale bohužel, tím ztratíme možnost zjistit její hybnost. Má následující vysvětlení těchto úkazů (podotýkám že se jedná o čistě spekulativní a filozofické teorie) rozhodně neobstojí před ostrými výpady vědců, ale mohly by alespoň posloužit jako drobná náplast na ránu, kterou nám zasadila příroda tím, jak se brání odhalení svých tajemství, a jak nám dává najevo, že bude ještě hodně dlouho trvat než na ně přijdeme, pokud na ně vůbec kdy přijdeme.

Napadla mě zatím dvě vysvětlení. První je v podstatě velmi jednoduché. Jsme vytvořeni tak, abychom nemohli pravdu odhalit. Naše představivost je omezena do tří rozměrů a také naše myšlení není tak dokonalé, aby se přes tuto, a další jiné bariéry dalo přenést. Mohla by být také pravda, že skutečnost je pouze ve třech rozměrech, ale i tak je natolik složitá, že ji nejsme s to svým omezeným myšlením pojmout. Nebo v nás “stvořitel” nechal nějakou jinou přirozenou pojistku, kterou brání své patenty (například bychom se na určitém stádiu poznání mohli začít dalších vědomostí bát atd.). Tato teorie by naznačovala že příroda se brání změnami svých protivníků. Mohla by se však bránit i změnou sebe sama, tak jako se nám foton někdy tváří jako vlna a někdy jako částice. Dovršení nějaké grandiózní teorie posouvající lidstvo daleko vpřed a zasazující přírodě velkou ránu, by mohlo být vystřídáno zprávou, že všechno je najednou jinak. Smůla, byly zřejmě špatně nastaveny přístroje, do pokusů zasáhli nestandardní vlivy, prostě sláva se nekoná. Neotvírejte šampaňské, zrušte párty, pošlete hosty domů, možná zase až příště. Sami jste jistě poznali, že obě uvedená vysvětlení byla pojata trochu s nadsázkou, ale možná je na nich něco pravdy. Dnes se ve fyzice snažíme proniknout k opravdu fundamentálním přírodním principům a zjišťujeme, že je to zatraceně těžká práce. Můj názor je, že dualistickými povahami částic to nekončí. Myslím si že pravda není jedna, ale že principů je vytvořeno více a je nutno je použít správně pro konkrétní situaci. To by samo o sobě nebylo možná až tak překvapivé, ale já jsem skeptický hlavně k existenci striktního zákonu spojující všechny principy dohromady a určujícího jejich roli.

Na závěr bych rád řekl, že bychom neměli podceňovat fakt, že i dnes se příroda vyvíjí. Ve vesmíru určitě existují velké potenciály tvořivosti, které by mohly mít schopnost prosadit svůj vlastní řád. Jsou to například černé díry, o kterých toho víme hodně málo. Jejich energie by mohla být taková, že by mohly být schopny měnit lokálně podmínky panující v celém okolním vesmíru a to na dost fundamentální úrovni. Také jejich stavební hmotou by mohly být zcela jiné částice, než jaké doposud známe. Pro takového giganta, jakým černá díra bezesporu je, by to jistě nebylo žádné překvapení, ale co když by tyto částice byly produkcí samotné černé díry a ne přírody ? A v neposlední řadě, mnoho teorií si pohrává s myšlenkou, že černé díry mohou být branou do jiných dimenzí a vesmírů. Takže se jednoho krásného dne může stát, že lidstvo triumfálně dokončí svou zdlouhavou pouť za tajemstvími přírody, konečně otevře dlouho chlazené obrovské šampaňské (asi tak pro 666 miliard lidí, dřív se takového poznání nedobereme) a po pronesení přípitku bude pohlceno úplně novým vesmírem, který přijde z černé díry, zničí vše staré a na mnoho miliard let nastolí nový řád.

Rád bych uvedl, že poslední odstavec je již jen výplodem mé mysli, který nemám ani v nejmenším podložený studiem příslušných partií fyziky.