Rozdíl mezi prací vysokoškolského profesora a nakupováním v obchodě ?

Myslím, že pro odpověď na tuto otázku (nebo alespoň pro pokus o odpověď) není potřeba žádného velkého filozofování, ale stačí se otočit k absurditám každodenního života. Nemám rád poukazování na čtyřicet let nadvlády komunistů, mluví o tom skoro všichni a to velice často, takže mi to už v mnohých případech připadá jako vymlouvání, zakrývající vlastní neschopnost, ale na úvod bych přece jen chtěl připomenout jeden přežitek, který s naším tématem podle mne souvisí. Celé výše zmiňované období zde byli z inteligentních lidí děláni pěšáci pochodující až ve druhé linii. Rozvoj republiky byl záležitostí výhradně dělnické třídy maximálně tak pod odborným vedením inženýrů. Máte pocit, že dnes je situace výrazně odlišná ? Problémy, se kterými se dnes školství potýká zde zmiňovat nebudu. Mám na mysli postoj občanů k vysokoškolákům a k inteligenci vůbec. S politováním musím konstatovat, že lidi závidí, a to tak, že hodně. Dělníci už nejsou oficiálně vedoucí silou ve společnosti, mluví se o velikém významu právě inteligence pro růst státu, ale co si budeme nalhávat. Víme jak se nám vláda a parlament o školství starají. Suma sumárum, máme zde ideální ovzduší pro to, aby nám bývalí budovatelé ukázali, že bez nich se stejně neobejdeme.

Jistě jste již poznali, že za vysokoškolského profesora jsem si dosadil naši inteligenci obecně a činnost nakupování jsem posunul k těm, kteří obchody vedou, nebo v nich pracují, což jsou většinou absolventi nižších stupňů škol. I když se teď pro zbytek textu hodlám k původnímu zadání vrátit, klidně si do něj můžete obě skupiny i nadále dosazovat.

Našeho profesora zastihujeme ráno na počátku nového pracovního dne. Čeká ho výuka, nějaká ta administrativa a také práce na svých teoriích. Jinými slovy, jeho skutečná náplň práce a potom nadplán. Nikdo ho přece nenutí, aby se snažil dosáhnout akademických titulů. Televizi a video už přece někdo vymyslel, takže proč se snažit přijít ještě na něco jiného (za peníze chudáků daňových poplatníků). No a po práci a občas také nákupech, ke kterým se také dostaneme, přichází náš profesůrek domů, kde zřejmě pracuje dál. A tady již možná tušíte, jaký je vlastně ten rozdíl, po kterém byla vznesena otázka. Zatímco ve své práci je pan profesor hnán kupředu většinou jen mlhavou šancí na pokrok, koná ve jménu neviditelných idejí a ve snaze svou prací společnosti pomoci, ve styku s normálním životem, pro který je nakupování vpravdě krásnou reprezentací, se chtě nechtě musí potýkat s otázkou, zda mu tato společnost za tuto námahu vůbec stojí. Jeho technický, či antický duch je srážen na kolena, když se musí snižovat na úroveň ostatních a přijímat hru, ve které je mu většinou nadáváno a ukazováno, že v hlavě nosí spoustu zbytečností, které nikomu nepomůžou, zatímco ostatní musí pomáhat jemu. Ovšem lidská nátura je věc nevyzpytatelná, a tak se ti opravdu inteligentní opět ke své práci vrátí a v čase, kdy ostatní sledují idiotské televizní seriály, oni opět přemýšlejí.

Možná Vám připadá, že jsem se k otázce postavil možná až příliš radikálně, vězte však, že to bylo schválně. Věci se zřejmě nemají až tak špatně, jak jsem je popsal. Stejně tak bych chtěl uvést, že se všemi těmito problémy se pravděpodobně více či méně potýká i zbytek světa, ale jak se říká : “Na každém šprochu, pravdy trochu.” Jak jste slyšeli, moc filozofie jsme si dnes neužili, žádné překvapivé paralely či jiné perverznosti, ale abyste se necítili moc ochuzeni. Řekl bych, že vše o čem jsem psal je o poznání, ke kterému jsem se ve svých úvahách měl zřejmě dostat vzhledem k zaměření semináře, do kterého byl tento text psán. Je to poznání v platónském smyslu, tedy okolního světa a světa idejí.

Důvod proč jsem celý problém vylíčil tak jak jste to právě slyšeli je v tom, že když jsem o tomto tématu přemýšlel, tak jsem se opravdu pěkně rozčílil a musel jsem to nějak sdělit.