Hele kemo, co to na mě zkóšíš za války

Na úvod bych se rád vrátil k přednášce, kterou jsme měli možnost vyslechnout v minulém semestru. Jak si studenti filozofie, kteří byli přítomni, jistě pamatují, hovořilo se o filozofech Maturanovi a Varelovi a padlo také několik slov o informaci a šumu ve společnosti. Připomenu významné pasáže. Hostující paní přednášející (na její jméno si nemohu vzpomenout, ať se na mě tedy nezlobí) uváděla důvody, proč společnost není schopna v dostatečné míře reagovat na ekologická varování. Jedním z nich byl tento (alespoň v základních rysech). Společnost představuje systém, více či méně ohraničený. Informace, která do tohoto systému vniká je na jeho hranicích zcela rušena a vzniká pouze šum. Ve společnosti samotné se pak vzniká rezonance a tak jsme pouze schopni registrovat hrozící nebezpečí, ale nedokážeme již udělat něco, abychom zamezili hrozící zkáze. Tato myšlenka je zajímavá, ale myslím si, že jsou v ní jisté nejasnosti. Na můj dotaz k oné rezonanci jsem dostal pro mne neuspokojivou odpověď. Rezonance mi byla vysvětlena definicí vlnění. Na jednu významnou vlastnost rezonance paní přednášející zapomněla a sice na tu skutečnost, že při ní dochází k mnohonásobnému nárůstu amplitudy. Tato pro někoho pouze malá nepřesnost může ale mít celkem veliké následky na celou teorii. Dostaneme se k nim však až za chvíli, až si pro své argumenty připravím půdu. Předně si dovolím nesouhlasit s názorem, že na hranicích systému dochází ke zrušení informace. Podle mne je informace pouze pozměněna a to, jak se zdá, úmyslně. Politická moc je zřejmě důležitější než naše základní poslání, kterým je přežití a ponechání této možnosti také ostatním generacím. Jistá míra informace však ve zprávě zůstane, což by se v případě, že by zbyl pouhý šum, zřejmě nestalo. Pro tento můj názor podle mne svědčí skutečnost, kterou, jak bylo uvedeno výše, respektují i Maturana s Varelou, že varování před hrozícím nebezpečím ve společnosti existuje. Kdyby však ve společnosti skutečně docházelo k rezonanci, situace by se zřejmě vyvíjela jinak. Adekvátním vyústěním by zřejmě byla revoluce. Ale nic takového jako je ekologická revoluce však ve světě nezaznamenáváme. A tak si myslím, že by bylo vhodnější nahradit rezonanci ozvěnou. Její efekt je pro šíření poplašné zprávy zřejmě použitelnější. To je ve společnostech myslím velmi dobře pozorovatelné. Varování se začne šířit s určitou intenzitou, ale postupem času zaniká. Možná jsem teď pobouřil některé příznivce Maturany a Varely, na svou obranu však musím uvést, že jsem je ještě neměl možnost studovat, a že jsem čerpal pouze z již zmiňované přednášky. Možná, že oba filozofové uvádí způsob, jak ze šumu získat alespoň část informace zakódované v původní zprávě, já si však myslím, že to není možné. V závěru tohoto textu najdete kratičký pokus o důkaz, kterým bych svůj názor podpořil.

Ve společnosti se samozřejmě nešíří pouze poplašné zprávy. Hovoří se o lecčem a informace může být podrobena různým efektům a typům rušení. Jistě se mnou budete souhlasit, že na různých úrovních může být komunikace různě obtížná a složitá. Ve vědeckém jazyce je velmi důležitá první fáze komunikace, kterou je domluvení metajazyka a abecedy. Pokud se tato fáze zdaří je styk na této úrovni informačně velmi bohatý a navíc jen málo redundantní. Ovšem při neúspěchu hned na tomto počátku můžeme hovořit celé hodiny bez většího úspěchu. Pokud budeme zkoumat skupiny lidí, zvyklé hovořit spisovným jazykem a v rozvinutém kódu, dospějeme zřejmě k závěru, že zde je komunikace značně redundantní. Pokud budeme chtít přenést stejnou informaci ve skupinách hovořících naopak obecnou či nespisovnou češtinou a v kódu omezeném, získáme velice úsporný informační kanál. Dá se říci, že pokud bychom ze zprávy vymazali nezbytné výrazy této úrovně, jako “hele vole” apod., měli by leckteré kódovací algoritmy problémy se snížením objemu této zprávy. Ovšem i tak, díky bohu za spisovný jazyk.

Na závěr ještě pár vřelých slov k onomu šumu. Můj argument je prostý. Za šum vznikající při komunikaci bych označil zprávu, která vyleze z tiché pošty. Na začátku řeknete : “U sousedů hoří”, zatímco na konci se dozvíte : “V Globusu zlevnili pivo”. Něco takového by se zřejmě stalo i s, v úvodu diskutovaným, ekologickým varováním. Tichá pošta je také velice pěkným příkladem toho, že takto zkreslená zpráva se již nedá z 99,9 % rekonstruovat, neboť většina rušení a efektů, kterým je zpráva podrobena, je náhodných. O šumu tedy můžeme hovořit pouze v kontextu s původní zprávou. Pokud bychom ji přestali uvažovat, došli bychom k tomu, že i takto vzniklý šum by měl informační hodnotu, tedy dostali bychom se do kruhu a k falešnému závěru, že šum vlastně neexistuje.

Jistě se ještě chcete zeptat, jak je to s procesy, při kterých je zpráva měněna úmyslně. Důvodem těchto rušení je zřejmě skutečnost, že někdo zprávu očekává. Informace je pozměněna, ale objekt zprávy zůstává stejný. V tomto případě by se již mohla dát původní zpráva rekonstruovat, ale chce to vesměs tvrdé praktiky. Na rozdíl od šumu, v tomto případě také není třeba původní zprávy, neboť informace byla vytvořena úmyslně.