Tento motiv jsem si vybral, protože má podle mě magickou moc. Řekl bych, že představuje věčný kruh, díky němuž se i nevinné posezení u desíti piv může změnit ve vášnivou roztržku o tom, jestli byl Platon homosexuál či nikoli, končící až uražením obou či více stran a hodinovým tichem u stolu, přerušovaným pouze usrkáváním piva a pokynutím “ještě jedno” směrem k číšníkovi. Nakonec ten nejméně opilý prohlásí, ať už se na toho Platona všichni vykašlou, protože jinak zítra do hospody nikdo nepřijde, což je chyba, protože jeho stará dělá koprovku a on by to musel jíst.

V prvním odstavci byla bezesporu velká míra nadsázky, ale proč si to nedovolit. Byla to jenom výstižná ukázka toho, jak ke společné shodě nelze nikdy dojít, když se všechny strany budou držet motta, uvedeného jako název tohoto pojednání. Ostatně naše politická scéna je toho tím nejzářivějším příkladem, ale to jen tak mimochodem. Abych se ale držel tématu. Popravdě řečeno, připadá mi, že do značné míry zasahuje nejen do filozofie (specielně tedy do gnozeologie), ale i do psychologie. To hlavně v případě těch hospodských hádek. Vliv zmiňované psychologie bych rád demonstroval na příkladu. Představte si nějakého člověka, jak zkoumá, píše pojednání či obecně vyvíjí nějakou činnost, díky které by rád předložil nějaký nový názor či objev. Bezesporu tak představí tu ‘svou pravdu’. Až potud by to bylo bez problémů. Ovšem, vážnější tvrzení se nevyhnou kritice, která si ve většině případů přisvojuje přívlastek ‘konstruktivní’. Kritika je samozřejmě velmi správná věc, bohužel jedná se o problematiku vysoce subjektivní. Velmi často se v ní cení autority, než samotná práce. Autorem kritiky může být vážená osobnost, která sice ocení nový, zdravý přístup, ale zároveň nezapomene dodat, že kritizovaný se vydal po slepé koleji a aby se radši držel současných trendů, které jsou navýsost správné. Proč to někteří kritici dělají? To je těžká otázka. Možná se bojí, že by sami upadli v zapomnění a tak radši použijí vliv své osobnosti, i když třeba vědí, že nemají pravdu. V případě, že se ‘svou pravdou’ vystoupí již vážená persona, je situace obdobná. To zase pro změnu ostatní hledají jen velmi těžko odvahu nový názor opravdu zkritizovat. Ve vědě jsou tyto postoje obzvlášť škodlivé. Mohou totiž její vývoj takto i na delší dobu pozastavit. Jistě bychom v historii našli některé případy, dokládající toto moje tvrzení. Kdo by přesto nechtěl věřit, jeden případ zde uvedu, i když je to jeden z mála, kdy ten váženější ze dvojice dokázal přiznat svou chybu. Je to ten známý rozpor mezi Einsteinem a Friedmanem. Einstein ve svých teoriích předpokládal statický vesmír a tomu také podřídil řešení svých rovnic. Ovšem ruský matematik Friedman odhalil chyby v Einsteinově řešení a prokázal, že vesmír se naopak rozpíná. K překvapení všech, Einstein svou chybu uznal. Dnes se všeobecně soudí, že byl v té době takovou autoritou, že kdyby svou chybu nepřiznal, trvalo by jistě několik let, něž by někdo zjistil že pravdu měl Friedman. Tento postoj však právě dělá velké osobnosti opravdu velkými. Doufejme, že jich má věda v zásobě víc.