Abych řekl pravdu, tato otázka se mi nezdá nejlépe položená. Ne že by byla bez odpovědi. Ty se nabízejí. Od těch nejkratších (ano nebo ne) až po odůvodněné, jako “máme dvě signální soustavy, tak tomu odpovídají dvě oblasti vnímání”. Problém podle mě je v tom, že zde označujeme slovem rozum obrovské množství nám dodnes ještě ne zcela známých jevů, které tak házíme do jednoho pytle. Myslím, že kdybychom se nesnažili zkoumat rozum a jeho nejvýraznější projev, tedy myšlení, do podrobností, nikdy bychom ho nemohli obsáhnout. Vypadá to, že si musíme snažit vytvořit celiství obraz o něm ze spousty pohledů. Kolik jen operací se musí provést při pouhém prolétnutí jediné myšlenky mozkem, či zpracování jediného vjemu dodaného smysly. Asi mi dáte za pravdu, že abychom tento jedinečný a zřejmě jen velmi stěží opakovatelný jev dokázali v tom jediném okamžiku zaznamenat, musíme mít rozmístěné celé množství senzorů a ne pozorovat pouze z jednoho místa. Co je ale na rozumu nejvíce fascinující, je jeho schopnost rozvoje. Když se člověk narodí, má v podstatě pouze jeden předpoklad rozumového rozvoje a tím je druhá signální soustava. První signální soustava a tedy i smysly jsou již rozvinuty a jsme handicapováni oproti zvířatům pouze fyzicky, neboť člověk se přece jen přizpůsobuje okolí v tomto směru hodně pomalu. Zanedlouho už ale začne ten závratně rychlý proces učení. Nepředstavitelná spousta vjemů je uložena do mozku, a i když tvrdíme, že si za první roky života nic nepamatujeme, uvádí se, že asi za první dva roky života získá člověk polovinu všech svých zážitků. Je to logické, protože většina z nich je pro dítě jedinečných, setkává se s nimi poprvé. Je však udivující, jak mozek dokáže usoudit z nervových spojení zda se jedná o něco nového nebo zda již podobný vjem zpracovával. Zdá se tedy, že jsme obdařeni něčím tak mocným, že mi připadá zbytečné pídit se po něčem dalším. Kdybychom něco takového vlastnili, asi bychom již nebyli lidé, ale bohové.