Otázka po bytí je jednou z nejstarších a zároveň nejsložitějších otázek filozofie vůbec. Jelikož historické pokusy o její řešení jsou všeobecně známé (mám tím na mysli období od antiky po minulé století), pokusím se zde alespoň ve velmi zkrácené podobě načrtnout některé z nejzajímavějších novodobých teorií, jelikož soudím, že toto jejich postavení vedle sebe může být užitečné.

Velmi zajímavý systém vytvořil německý filozof Karl Jaspers a nazval jej existenciální filozofie. Vycházel z toho, že bytí na začátku myslíme jako určité, předmětné bytí, které je ovšem neúplné, omezené, protože tvoří jen část bytí. Žádné takovéto bytí není bytí vůbec. Bytí je jako celek neuchopitelné. Jaspers nazývá toto bytí obemykajícím, protože nás obklopuje jako horizont, který se s námi posouvá dále, i když ten původní překonáme. Bod, ze kterého bychom mohli poznat bytí jako celek, neexistuje, a bytí je tedy stále neuzavřené. My si je uvědomujeme jako určitou mez, a naším úkolem je pronikat za všechno předmětné bytí a za všechny horizonty k onomu obemykajícímu, což je vlastně to pravé bytí. Tento proces se označuje transcendování a jsou tři způsoby, jak k němu dospět. Jednak lze vycházet z toho, co jsme my sami, a překročením způsobů našeho bytí, jimiž jsou bytí v čase, vědomí a duch, dojít k existenci. Nebo je možné vycházet ze světa, tedy bytí ve kterém a skrze které jsme, a pak dojdeme k božství neboli k transcendenci. Konečně je taky možno ptát se na pouto, které tyto dvě oblasti spojuje, a to je rozum. Jaspers si vybral, jak už název jeho filozofie napovídá, první způsob, tedy člověka. Člověk je vždy něco víc, než o něm odhalují jednotlivé vědy, které se jím zabývají, protože jejich výsledky jsou naprosto nedostatečné. Právě to ukazuje existenciální filozofie, která chápe člověka jako bytí sebou, tedy jako existenci. Existenci není možné popsat, ale jde ji “prosvětlovat” nebo “vyjasňovat” jejími vlastními kategoriemi. Existence je svobodná, projevuje se volbou, rozhodováním, činem. Tím je odlišná od ostatního bytí a dokonce je mu kontrární. Může se ale projevovat jedině ve vztahu k jiné existenci. Tento vztah je komunikace, a jelikož existence je “bytí sám sebou” určitého člověka, je komunikace v zásadě otevřenost vůči jinému člověku. Kromě toho je existence podmíněna vnějšími dějinnými a situačními podmínkami, které se neustále mění. Dějinnost, narozdíl od časovosti, je sjednocením času a věčnosti, tedy transcendencí času jako takového ve věčnosti. Existence je v čase, ale není časová. Bezprostředně se existence projevuje v mezních situacích, plně zakusit bytí můžeme pouze ve ztroskotání.

Problém času a jeho vztahu k bytí dále rozvedl ve svém díle “Bytí a čas” další německý filozof Martin Heidegger, který vycházel z fenomenologie a vytvořil tzv. fundamentální ontologii. Heidegger viděl rozdíl mezi bytím a jsoucnem, který pojmenoval ontologická diference: bytí není žádné jsoucno, ale je tím, skrze co je jsoucno jsoucím, na což už přišli scholastikové. Heidegger vytýká tradiční ontologii, že na tento rozdíl “zapomněla” a proto nedokázala otázku po bytí správně položit. Podle Heideggera je pro zkoumání bytí jako takového potřeba analyzovat bytí člověka, protože člověk je zvláštní jsoucno, které jako jediné předem bytí rozumí. Pro bytí člověka používá Heidegger zvláštní výraz Dasein, volně přeloženo pobyt nebo tady-bytí. Dasein je bytí ve světě, ne ovšem v prostorovém významu, i když je vždy na nějakém určitém místě. Dasein se chápe jako “vržený rozvrh”, je vržen do svého pobývání, a ono pobývání je neustálou starostí o svůj vlastní způsob bytí, o který člověku jde, a protože se má teprve realizovat, je jakýmsi rozvrhem. Nejdůležitější je zde ovšem úzkost, která upozorňuje na neautentičnost existence. Předmětem úzkosti není něco konkrétního, je to nic, nebo přesněji možnost nebytí, uvědomění si vlastní konečnosti, tedy smrt. Dasein ale už smrt implicitně obsahuje, je tedy bytím k smrti. Kdybychom neměli časové meze, tedy jistotu vlastní smrti, nepochopili bychom bytí, protože byl-li by náš čas nekonečný, nic bychom nemohli pociťovat jako důležité nebo naléhavé. Čas je tak mezí lidského bytí, časovost je základní dění Dasein a smyslem pravé starosti. Posléze provedl Heidegger “obrat” a zavedl nový pojem Da-Sein, “světlina bytí”. Už ne my myslíme, my promlouváme o bytí, ale bytí s námi myslí a promlouvá k nám prostřednictvím řeči. Jazyk přímo patří k bytí, které se v něm odhaluje a zjevuje se v dynamice “čtveřiny” nebe, země, božské, smrtelné. Na závěr Heidegger zkonstatoval, že bytí není to, po čem se lze tázat. Heidegger používal velmi zvláštní a těžce srozumitelný jazyk, který si sám vytvořil, a jeho myšlenky je proto velmi obtížné pochopit a ještě obtížnější potvrdit nebo vyvrátit, neboť jeho vyjádření jsou všelijaká jiná, jen ne jednoznačná a srozumitelná. Osobně příliš nechápu, proč se má vůbec člověk bytím zabývat, když už mu předem rozumí, a pokud ano, proč se má zabývat bytím jednoho velmi specifického jsoucna a ne bytím v obecném smyslu.

Velmi ovlivněn Heideggerem byl hlavní představitel francouzského existencialismu (nelze zaměňovat s existenciální filozofií) Jean Paul Sartre. Zatímco Heidegger ale souhlasil s Hegelovým výrokem, že čisté bytí a čisté nic je totéž, pojímá Sartre existenci jako čisté bytí, které prostě je. Toto Sartre označuje pojmem “bytí o sobě”, které je nestvořené a bezdůvodné. Jeho protikladem je “bytí pro sebe”, což je způsob, jakým existuje vědomí. Vědomí je na počátku v podstatě ničím, protože je prázdné, a to, čím se postupně naplňuje, je vůči němu až odvozené, neúplné a dodatečné, ale právě tímto naplňováním se člověk vlastně vytváří. Člověk jako subjektivní já je v tomto smyslu druhotný, protože vědomí reflektuje samo sebe až s odstupem, a tím se váže k něčemu, co samo není, tedy k bytí o sobě. Člověk je ovšem svobodný, tím, čím je, se stává svým jednáním, svou seberealizací ve svobodném projektu, čímž se pozdvihuje z onoho původního nic. Svým jednáním vytváří hodnoty, jejichž zdůvodněním je jen jeho svoboda. Hodnoty tím nemohou mít nadčasovou nebo univerzální platnost, a podle Sartra nemají ani žádné vlastní bytí. Svoboda je údělem člověka, člověk je k ní “odsouzen”, protože jejím projevem je volba, které se člověk nemůže vyhnout, neboť i odmítnutí volby je volbou. Naštěstí člověk není zodpovědný jen sám sobě, ale i druhému a za druhého. Existence se takto nejvýrazněji projeví v extrémních situacích, kde se nejvíce otevírá možnost volby jako projevu tohoto bytí. Sartre tedy veškeré bytí zredukoval na problémy pobývání člověka ve světě a všechno ostatní je pro něj nicotné, což je podle mého názoru naprosto nepřijatelné.

Zatímco výše zmínění filozofové se pokoušeli propracovat k bytí skrze existenci jsoucna, jímž je člověk, německý filozof Nicolai Hartmann podnikl možná přínosnější pokus o uchopení bytí analýzou reálného světa. Realitu však v žádném případě neztotožňoval s materialitou nebo s nehybným bytím, dění není protikladem bytí, ale způsobem, kterým bytí je. Reálný svět podle něj není ani úplně poznatelný, ani nepoznatelný, je poznatelný po určité hranice. Veškeré bytí je možno rozdělit do čtyř vrstev, přičemž první vrstva věcí a fyzických procesů a druhá vrstva života (vrstvy anorganická a organická) tvoří spolu nižší oblast prostorového nebo materiálního vnějšího světa, zatímco třetí vrstva duše nebo duševních jevů a čtvrtá ducha tvoří vyšší, neprostorovou (nemateriální) oblast. Tomu zhruba odpovídá hierarchie jsoucna: věc - rostlina - zvíře - člověk - společnost, ale v každém z těchto stupňů jsou obsaženy různé vrstvy bytí. Každé z vrstev odpovídají určité kategorie, které jsou pro tuto vrstvu charakteristické a které nelze přenášet z jedné vrstvy do druhé, i když některé kategorie takto přesahují, a existují i kategorie, které jsou univerzální pro všechny vrstvy, zajišťují jejich vzájemnou vazbu a nazývají se fundamentální kategorie. Vztahy mezi kategoriemi a rozdílností jednotlivých vrstev bytí jsou takové, že kategorie nižších vrstev se mohou opakovat ve vyšších vrstvách, ale ne naopak, takže kategorie přesahují pouze směrem vzhůru; opakování se kategorií nižších vrstev ve vyšších se netýká všech kategorií ani všech vrstev; kategorie přesahující do vyšších vrstev se mění podle charakteru vyšší vrstvy; vyšším vrstvám přísluší mimo opakujících se kategorií i kategorie nové a vrstvy bytí jsou od sebe jednoznačně odděleny rozdílnostmi kategorií. Vyšší vrstvym člověka, člověk je k ní “odsouvislé na nižších vrstvách, a tím je hmota podle Hartmanna fundamentálnější než duch, který je sekundární. Rovněž tak čas je fundamentálnější než prostor, protože vše materiálního. Existence se takto nejvýrazněji projeví v extrémních situacíčást reálného. Podle Hartmanna je svět jednotný svou uspořádanou stavbou, ale kupodivu za tím odmítá vidět nějaký sjednocující princip nebo Bohašechno ostatní jrtra, který se zcela vyčerpal svými existenciálními problémy, se Hartmann podobně originálně vyjádřil i k dalším problémům filozofie.

Daly by se jistě najít i další výklady bmecký filozof Nicolai Hartmann podnikl možná příí směry, kterými se toto uvažování dnes ubírá. Lze je charakterizovat rozdílnými východisky, jimiž je buď člověk, nebo okolní svět. Člověk nepochybně hraje zásadní roli jako poznávající subjekt, ale domnívám se, že pouze takto, že jej nelze vydělit ze zbytku světa a vidět jeho způsob bytranice. Veškeré dlišný od způsobzdělit do čtyř viv jiného jsoucna. Je ale bohužel cítit, že nám zde něco podstatného chybí. Tímto podstatným elementem je definice bytí. Bytí se obvykle pokládáo nebo materiálnlné, ale vzhledem k tomu, že bytí je jedním ze základních pojmů ontologie, která je královskou disciplínou filozofie, je zřejmé, že chceme-li považovat filozofii za vědu, tuto definici nutně potřebujeme, anebo musíme bytí nahradit jinými kategoriemi, což se různým filozofům více či méně daří. Jinak nezbývá než rezignovat na to, že by filozofie mohla být vědou, což ale také nemusí být na škodu.