Všeobecná úvaha o čase

Robert Antonín

II. Hi-Ph

Při jakékoli snaze zachytit písemnou formou všechny

myšlenky , které mne doslova přepadaly ve chvílích, kdy jsem nahlížel do materiálů zabývajících se fenoménem času, zmocní se mne vždy podivný pocit jistě ne nepodobný tomu,

který zažíval sv. Augustin ve chvílích, které věnoval hledá-

ní odpovědi na jednu jedinou otázku :"Co je čas ?" Marné poku-

sy formulovat jasná a přijatelná řešení nejen tohoto, ale i dalších problémů, jakoby protékajících mezi prsty našeho roz-

važování, jasně poukazují na nesnadnost pochopení vlastní sku-

tečnosti tak, jak je. Nechtěl bych zde však zabýhat do otázek

týkajících se spíše samé podstaty ontologie či gnoseologie,

nýbrž podniknout jakousi výpravu do problému času, při jehož výkladu obě jmenované stránky filosofického uvažování rozhodně nemohou chybět.

Hned ze začátku si nemohu odpustit jedno neskromě vyhlíže-

jící tvrzení. Mám totiž za to, že jakékoli hledání šipek, po-

čátků a vlastností vztahujících se, či přímo připisovaných k ča-

su, je spíše něčím, do čeho jej chceme spoutat, navíc pak nevypovýdajícím ani tak o vlastním ČASE jako spíš o čase tedy

našem - lidském čtení skutečnosti. Jedině takto vytvořené kon-

strukci jsme totiž schopni připisovat atributy pouze jí vlast-

ní.Touto konstrukcí pak chápu námi vytvořený model fyzikálně

pojímaného a také popisovaného času, přičemž jakýkoli takový po-

pis zcela mění půvadně položenou otázku : "Co je čas ?" na :

"Jaký je čas ?". Zde pak nacházíme různé odpovědi ve formě rozličných vlastností, jež , ještě jednou zdůrazňuji, našemu

konceptu času připisujeme. Má úvaha by však měla směřovat dál

než jen k rozboru těchto vlastností , a proto se na tomto místě spokojme s jejich částečným náčrtkem. Pokud bych začal od homogenity času, jež v podstatě vyjadřuje neměnnost fyzikálních zákonů s časem, dostávám se k jeho vlastnosti izo-

tropie zaručující symetričnost těchto zákonů k časové ose.To by bylo stručně ke kvantitativním vlastnostem času. Mezi jeho kvalitativní vlastnosti lze posléze zařadit mimo jiné jedno-

směrnost, nevratnost, dále dvojice konečnost-nekonečnost,spojitost-pře-

tržitost, atd.Ne snad přímo mezi vlastnosti, ale rozhodně mezi

atributy času by pak patřila jeho konstitutivní role jak ji spatřuje I. Prigogin v sukcesivních a zároveň kauzálních pro-

cesech odehrávajících se v systémech podobných disparativním strukturám, v lidské řeči komplexních systémech vzdálených rovnovážnému stavu, projevujících se samoorganizací, kde z po-

čátečních podmínek vyvěrá velké množství možností dosažitel-

ných stavů, které jsou po svém uskutečnění vysvětlovány histo-

rií, jenž tak na sebe bere vlastní úlohu šipky času, jakožto

kostitutivního prvku celého systému.

Když takto převedeme otázku "po čase" v odpověď jaký vlastně je, Musíme vždy dojít k jedné zásadní věci, a to sice k totu, že námi udávaný popis vždy byl a bude pouze naší vizí založenou na možnostech poznání tak,jak je má člověk ve vínku.

Uvědoměním si tohoto faktu se paradoxně dostaneme k otázce dale-

hlubší : "Je čas ?".Chopme se jí jako východiska.Jakékoli bytí

něčeho je pro člověka bytím v čase.Tato věta nás vede hned dvě-

mi cestami k paradoxu, který bych nazval zmnožování časů.Vy-

dejme se zprvu tou delší, tedy tím, co je bytím pro člověka.

Začneme-li bytím člověku nejbližším, tedy jeho vlastním, za-

ujme nás v první řadě aspekt jeho konečnosti. Pomíjivost spja-

tá nejen s životem naším, ale i existencí okolních struktur nás upozorňoje na existencionální dimenzi času, která se pak

přímo podílí na jeho, již výše uváděné, lidské konstrukci. Žít totiž znamená mimo jiné měnit se a čas, který se tímto proce-

sem každému z nás naplňuje, je pro nás vlastním vyjádřením hod-

noty tohoto procesu.Na základě antropocentristických tendencí

převedeme tento poznatek na celý svět, který tak stejně jako sebe vložíme do lineárně uplývajícího,universálního času, je-

hož toku je vše podřízeno. Toto vztažení našeho makroskopické-

ho vidění do všech sfér bude ještě jednou v textu poněkud ob-

sáhleji připomenuto. Zatím se spokojme s takto vyřčeným konsta-

továním. Člověk tak svázal celovesmírnou skutečnost do jakých-

si časově-prostorových souřadnic, samozřejmě jím vytvořených,

aniž by na to měl sebemenší právo.

V běžném životě se tato konvence samořejmě nenásilně u-

platnila ( je totiž postavená na základních empirických možno-

stech člověka ) a nebojím se říct, že bez ní by se naše mobil-

ně-technokratická společnost rozpadla. Na základě výše zmiňo-

vané existencionální dimenze času a schopnostech lidské psy-

chiky rekonstruovat, prožívat a předvídat ( či očekávat ) se

pak jistě konstituuje první šipka času, tzv. šipka psycholo-

gická, vedoucí čas již zmíněným lineárním směrem jako něco co

plyne a od ní je jen krok k šipce termodinamické, která ji vlastně fyzikálně podpírá.A právě v tomto charakteru času jako plynutí vůči něčemu co je stálé - např. fyzikální zákonitosti -je obsažen výše naznačený problém zmnožování časů. Pohyb ta-

kového času by byl totiž postihnutelný a vyjádřitelný opět jen

dalším časem. Tento jev nazývá D.C.Williams mýtem průchodu

( the myth of passage ) a pro mne je jasným důkazem toho, že námi vytvořený pojem času je vlastně neodpoutatelný od pohybu,

k jehož měření v podstatě slouží. Dobu jeho trvání určujeme časem, čím však určíme dobu trvání pohybu vlastního toku ča-

su ? Hiperčasem ? Co bude dál ?

K zmnožování času by se samozřejmě dalo dojít i cestou kratší.Je-li opravdu jakékoli bytí pro člověka bytím v čase

pak čas sám, v podobě chápané člověkem, tedy podobě toku, musí

téct v něčem,být opět nějak časově vymezen.

V této chvíli mne napadá jedna, možná nekoncepční připo-

mínka.Když jsem charakterizoval homogenitu času, jako napros-

tou nezávislost a tedy neměnnost fyzikálních zákonitosti s ča-

sem, bylo v této výpovědi operováno s časem jako s něčím co se

mění. I to je jedno z úskalí lidského lineárního výkladu času,

který, předem deklarovaný jako obecně platný princip, najednou

podléhá změně.

Pojetí takto vymezeného času je potom podpíráno v termodi-

namice její šipkou určovanou růstem entropie.Aplikace tohoto jevu do otevřených systémů se vyznačuje odhalením konstitutiv-

ní role času, o které bylo již pojednáno výše.Problémem však

zůstává otázka jak určit soustavu, ve které se už tato role času

projeví.Tak se vlastně elegantně přesouvám do oblastí vesmíru a tím pádem i kosmologie a její časové šipky.

Dnešní kosmologie vychází ze dvou základních předpokladů :

1.Vesmír podléhá globální evoluci.

2.Veškeré procesy pak probýhají ve směru s ní shodném.

Expanze se tak stává základní charakteristikou vesmírné skutečnosti, vesmírem samým ( touto myšlenkou se budu hlouběji

ještě zabývat ) .Nicméně kosmologická šipka se v tomto kon-

ceptu neodlišuje od termodinamické v tom smyslu, že její směr je totožný se směrem celovesmírné entropie.

Problematičnost tohoto pojetí bych vedle toho spatřoval i v předpokladu původního stavu singularity, která do otázky ča-

su vstoupí v podstatě úplně stejně jako Bůh u Augustina. Mys-

lím, že tento náznak problému docela stačí, a nemusím jej dále rozvádět. Na co bych ale upozornit rozhodně chtěl je ten fakt,

že problémem zde podle mého mínění není až tak singularita sa-

ma , ale způsob, kterým o ní a její časovosti člověk uvažuje.

A na tomto místě bych se rád alespoň v obrysech zmínil o již

výše avizovaném antropocentristickém vidění universa, neboť mám dojem že právě ono stojí za neschopností odpovídat na o-

tázky : " Co je ...cokoli ?" .

Ani v našem myšlení dneška se nejsme schopni odpoutat od několika základních projevů lidského centrismu, mezi které patří např. neuvědomělá setrvačnost, se kterou označujeme naše okolí určeními jako : nahoře-dole, malý-velký ap. aniž si přiznáme, že základním předpokladem těchto výpovědí je člověk

stojící v jejich středu. Také naše neodbouratelná potřeba vyt-

vořit si vlastní vztažnou soustavu a její neustálá stabilizace

klade do jejího středu nikoli poznávané, tedy svět , ale poz-

návajícího - člověka. Takto posléze přenášíme pojmy a mě-

řítka platná pouze v této soustavě i na úroveň jimi neuchopi-

telnou. Mezi pojmy takto užívané patří např.: konečnost-neko-

nečnost, rozpoznatelnost-nerozpoznatelnost ....

Tak budeme prostě vždy vesmírnou skutečnost jako takovou,

a i do ní patřící singularitu, vždy určovat na základě naší soustavy a jejích pojmů. Tedy i pojmu času, jak si jej vytvo-

řila naše paměťově-induktivní psychika, aniž bychom si uvědo-

mili základní, že totiž každá jiná organizace materiálních struk-

tur může mít vlastnosti našim měřítkům zcela cizí. A tak zde může být zcela cizí i náš pojem času.Jinými slovy, o konkrét-

ních vlastnostech času lze vypovídat pouze v rámci konkrét-

ní organizace materiální struktury.

O tom že antropocentristického pojetí se zbavujeme jen stěží svědčí i fakt, že v jeho vlastní kritice nám neustále prosvítá mezi řádky. Tak je to například možné vidět i v tom,

že kritizujeme měření vesmírných stavů jednotkou vznikající

"mnohem později" a odvozenou z "pozdějších" pohybů jednotli-

vých vesmírných objektů. Ale jak později ? Jenom podle našich měřítek, tedy podle lidského času, proti kterému je namířen hrot této kritiky, která je samozřejmě zcela oprávněná, nicmé-

ně,jako každé naše uvažování,nutně zatížená antropocentrismem.

Není však vyjádřením ničeho jiného, než že čas, který si vytvořili lidé v rámci jisté materiální struktury podle pohybu

jim tak důvěrně známému - rotace Země, nemá sebemenší kompe-

tence stát se universálně platnou konstitující veličinou a ja-

ko takový je úzce spjatý s formou materiální struktury , jež mu dala vznouknout.Člověk se jej však snaží zpětně vnutit ves-

míru a to má za důsledek fámu o vývoji vesmíru v čase, aniž by

byl brán ohled na ten fakt, že je to právě vývoj, který nám dává možnost časového popisu. Ve světle tohoto pojetí chápu pak závěr, že čas NENÍ.

Přistoupíme-li posléze na názor, že vesmír je ve své pod-

statě expanzí a tedy celá vesmírná skutečnost je tak vlastně ztotožněná s evolucí jíž je vše jsoucí umožněno, stává se i Čas jedním z jejích aspektů. Takový Čas nemá nic společ-

ného s lidskou konstrukcí času. Je totiž jakousi vnitřní hod-

notou celovesmírné skutečnosti, vyjádřením její změny, nikoli však něčím čemu by podléhala.Je výrazem dění odehrávajícího se

v jejím rámci a ačkoliv jeho vymezení není možné pomocí naší vztažné soustavy, je jeho existence potvrzena právě tím co jej

umožňuje - Evolucí.

Použitá literatura :

Prigogine, I.: Čas k stávání, Praha 1997.

Sokol, J.: Čas a rytmus, Praha 1996.

Teilhard de Chardin : Místo člověka v přírodě, Praha 1967.

týž : Vesmír a lidstvo, Praha 1990.

Grygar, J.: Vesmír jaký je, Praha 1997.

Šmajs, J., Krob, J.:Úvod do ontologie, Brno 1994

The Cambridge dictionary of philosophy, Cambridge 1995.

Edwards, P.: The encyclopedia of philosophy vol.8, London 1967

Metzler, J. B.: Philosophen lexikon, Stuttgart - Weimer 1995

Krob, J.: Antropocentrismus v dějinách a současnosti kosmolo-

gie, Filosofický časopis, č.5, 1993.

týž : Antropocentrismus v otázkách a odpovědích, SPFFBU, 1992.

týž : Antropocentrismus ve vědě a kulturní kontext, in: Věda a kultura, Brno 1992.