Kde jsou věci, když jsou na svém místě ?

Toto téma týkající se jedné z hlavních ontologických kategorií- prostoru je stejně "tajemné" jako předchozí úvahy o problémech bytí a hmoty. V těch předešlých úvahách jsem většinou přesunul jádro definice do roviny filosofie jazyka, resp. do logiky. Vymezení pojmů bytí a hmoty jsem viděl primárně v logické sféře interpretace, či v jazykové analýze,skrze kterou lze nahlédnout skutečnost. Kategorie prostoru však, dle mého názoru, má pro člověka trochu méně "metafyzický" nádech.Člověk, tedy i laik, je nucen denně přijímat informace, jejíchž obsahem je právě prostor. Mluví se nejčastěji o "zmenšujícím se prostoru na Zemi", nebo o "vesmírném prostoru" a jeho konečnosti a nekonečnosti atd. Zde se nám ukazuje, že prostor souvisí s lidskou existencí více, než by se na první pohled zdálo patrné. Úvahy a spekulace o povaze prostoru na Zemi a ve vesmíru nejsou výmyslem novodobé vědy, vždyť vzpomeňme na Aristotela a jeho dichotomii v otázce zemského a "nadpozemského" světa. Opakem této distinkce byla například newtonovská fyzika, pro kterou byly fyzikální vztahy na Zemi a ve vesmíru jednotné.Pokusím se tedy vymezit prostor ze dvou pohledů, jednak ze subjektivního a podruhé, i když je to závádějící, z pohledu objektivního.

Když si určitý subjekt položí otázku, jestli jsou věci na svém místě, může si odpovědět dvěma způsoby. Za prvé bude tvrdit, že předměty vidí tam, kde jsou, protože je tam CHCE vidět, za druhé, protože tam MUSÍ být. Nyní se budu věnovat postupně každé z výše uvedených možností. První pohled byl nazván pohledem subjektivním, protože daný subjekt chápe prostor jako prostředí. Věci vidí tak, jak je buďto vidět chce, nebo by je, a to je přesnější vymezení, vidět chtěl. Prostor se většinou týká určitého výseku, kde tento subjekt existuje. Podmínky jeho existence jej nutí tento prostor vymezit. Vymezit, v tomto případě neznamená rozhodně poznávat či dokonce pochopit. Subjekt provádí určitou interpretaci prostoru, jednak aby jej posléze měnil, anebo když je to nemožné, aby si jej alespoň idealizoval. Jelikož se jedná o žitý prostor, proto to označení jako subjektivního pohledu, je to přirozená potřeba, kterou je nutné provést.

Toto pojetí prostoru by se také dalo označit jako účelové, neboť neodpovídá na otázku "pročˇ", ale naopak přímo odpovídá "proto". Subjekt nechce znát příčiny a vztahy, zajímá jej pouze výsledek, který pro něj znamená snadnější existenci. Právě na principu poznávání a hledání příčin (pokud jsou) stojí druhá metoda, která nahlíží na prostor jako na objektivní entitu. Spíše než výsledek a přeměna ji uchvacují vztahy a impulsy, které tuto ontologickou kategorii vytváří. Tato metoda je vlastní převážně exaktním vědám jako fyzice, astronomii... Příznivci tohoto postoje se zabývají nejen prostorem samotným, ale i příbuznými kategoriemi, které ovlivňují jeho obraz k člověku. Tento pohled na prostor se ptá na skutečné "proč", je však paradoxní vůči prvnímu postoji, že výsledek nezná.

To by byly ve zkratce hlavní argumenty, které charakterizují oba přístupy. Mohlo by se zdát, že spolu splývají, ale je nutné si uvědomit, že oba dva představují naprosto odlišné skutečnosti. První výhradně souvisí s lidskou existencí a nezávisí na ostatních entitách, kdežto druhý, ač musí vycházet z lidské existence, daleko ji překračuje a ve výsledku s ní vůbec nepočítá.