Dalo by bez nadsázky tvrdit, že vše je čas a čas je vším, neboť právě tato entita nejpřesněji charakterizuje nejen náš život, ale i celý svět, vesmír... Podstatu každé věci určuje její např. velikost, hmotnost, struktura a také věk . Každé určité jsoucno musí vzniknout a také z největší pravděpodobností zaniknout, proto je nejdůležitějším aspektem naší existence konečnost. Člověk může de facto zpochybnit cokoliv, ale nikdy se nedostane za hranici svého života. Ten, kdo tyto meze překračuje může v následující příchozí pouze věřit nebo je předpokládat. Lidská existence je tedy silně ohraničena časovostí, kterou se však snaží překračovat, a pojem času nějak uchopit. Vlastností času, která přímo souvisí s konečností naší existence by měla být jeho lineárnost. Proč "měla by být"? Náš fyziologický čas je totiž lineární. Na začátku je naše narození a na konci smrt. Vše předtím a hlavně potom je pro nás největším tajemstvím. Právě lineárnost času nás nutí o něm přemýšlet a podrobovat jej nejrůznějším analýzám. Kdyby totiž čas byl cyklický a nejdokonalejším pohybem pohyb po kružnici tak by hlavní spekulace odpadly, znali bychom totiž povahu takového času a tou by byla jeho uzavřenost a nekonečnost. Lineární pojetí logicky vylučuje uzavřenost , a konečnost také není apriorním předpokladem "časové osy". Právě představa "časové osy" nám umožňuje odpovědět na téma úvahy. V "cyklickém čase" by po stáří následovalo mládí a potom zase stáří a všechny podmínky a zkušenosti by na sebe plynule navazovaly.Uzavřenost takového času pak vede k předpokladu, že v takovéto formě je čas nezávislá entita, neboť nepřipouští jakoukoliv změnu podmínek. V takovémto čase by tedy naopak platilo, že "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš". Ukázalo se tedy, že lidová pranostika vychází ze zcela chybných předpokladů a tudíž má pouze pramalý význam. Nyní však musím obhájit tvrzení, které je uvedeno v nadpisu práce. Jak již bylo uvedeno, pojetí času jako lineárního umožňuje výše uvedený výrok. Smysluplnost je zaručena dvěma předpoklady. První je založen na "vnitřním" aspektu lineárně chápaného času. Lineární čas neustále plyne a člověk, jež je na tomto čase zcela závislý se tak stále přibližuje svojí konečnosti. Neustálý postup na časové ose je schopen zachycovat a proto jej slovy klasika -drtí. Je si vědom své "zbytečnosti", a tak dovedeno ad absurdum člověk by se nikdy neměl nic učit. Druhým, a nejspíš "vnějším" aspektem, bude schopnost lineárního času podléhat vnější změně podmínek. Uzavřenost nic takového nepřipouští, ale v tomto pojetí může změna narušit kauzalitu v čase. Jestliže se např. v mládí něco naučím pak předpokládám, že v pozdější době to budu umět použít, ale změna podmínek může tenhle předpoklad naprosto zničit. V "objektivním" světě to mohou být např. fyzikální změny, která tuto podmíněnost přeruší. Na druhé straně člověk ztratí potřebu určitou věc si pamatovat a tak ji vypustí z mysli.

Uvedl jsem dva důvody pro tvrzení, které vychází z koncepce času jako lineárního, který je ovlivňován jednak ze své vlastní podstaty a také, což se mi zdá mnohem důležitější, že tento čas je časem lidsky prožívaným.

etr Charvát- (fil.-relig.)

II.roč.