Vladimír Chýský

k Teorii poznání

III. Jazyk a poznání. “Jsou nám komunikační prostředky dány, anebo si je vytváříme?”

Má se téměř všeobecně za to, že s jazykovou analýzou je třeba počítat při zkoumání starých filosofických textů a starých otázek. Bohužel tomu tak ale není jinak ani s těmi dnešními.

Co znamená “dát jazykové prostředky”? Sloveso “dát” je jasně užito v případě “dávání nějaké věci”. Je zřejmé, že pokud se vůbec jazykový prostředek nějak “dává”, neděje se tomu stejně jako v případě hračky. V otázce může jít buď o učení se jazyku či jeho přejímání z minulosti - tedy od jiných a nám neznámých lidí. Že se jazyku učíme a že jej také přejímáme, je zřejmé. Otázkou zůstává podmíněnost toho, co jsme přijali, životními podmínkami a potřebami těch minulých, kteří si jazyk vytvářeli “k obrazu svému”. Že tyto potřeby nemuseli mít souvislost s mirkoskopickým poznáním buněk či jakýmkoli jiným poznáním, je také nesporné. Ovšem míra tohoto vlivu musí asi zůstat vyhrazena pro podrobnější zkoumání.

Druhá část otázky může být asi také velmi brzy zodpovězena kladně. Jazyk není jednou provždy daný a “nehybný”, a právě tato změna napovídá, že si “komunikační prostředky vytváříme”. Jak jinak by se tato změna děla? - Tento způsob odpovědi však není jediným možným. Oním “vytvářením” můžeme rozumět také konkrétnější vztah mezi poznávajím človějem a jím poznávaným “předmětem” (, přičemž “předmětem” není míněna “věc o sobě”, kterýžto dojem tento obrat dost možná navozuje). Pak máme co do činění s problémem “adekvátnosti” našeho vždy zcela konkrétního jazyka a “toho, na poznání čehož nás existující teorie - tedy opět jazyk - zavedly”.

Závěrem se ještě můžeme pokusit o malé shrnutí problému. “Danost komunikačních prostředků” poukazuje na souvist s “minulostí” a historií, na nutnou podmíněnost přítomnosti lidstva a jeho přítomného snažení s činností a myšlením lidí minulých. může nám napovídat, že “nebylo-li vše v pořádku” dříve a vyskytly-li se tehdy určité problémy (například subjektivita a touha po moci a ovládání), nemůžeme se cítit plně bezpeční ani my. (Jako příklad lze uvést analýzu předešlého myšlení Heideggerem.) Také si nikdy nemůžeme být jisti snahami naší vědy, která přeci stojí na úspěších ale i neúspěších generací minulých vědců. Uvědomění si “danosti” vede spíše k opatrnosti ohledně absolutních soudů týkajících se dosaženého a dosažitelného poznání, ke skepsi má blíže než k optimismu. -

Oproti důrazu na minulost jde teze o “vytváření si komunikačních prostředků” daleko blíže cesty víry v přítomnost a tím i ve vlastní schopnosti. Jakoby k nám promlouvala, že “nemáme-li dostatečné prostředky, není důvodu, proč bychom si je nemohli vytvořit”. -

Jaká nyní může být odpověď na původní otázku? Je vůbec nutné dávat nějakou odpověď? Jak rozumět onomu “nebo” v otázce - jako připouštějícím “ano” u obou složek anebo pouze u jedné z nich? - Počítejme spíše s druhou variantou. - Jaké důsledky však vlastně může mít odpověď? Opravdu se jedná pouze o “větu s pravdivostí” bez jakýchkoli důsledků pro věty jiné - kupříkladu pro ty týkající se “zaměřenosti lidské kultury vcelku” - pro zaměřenost či “elán” k poznávání a “ovládání”? - Je možné, že tato otázka má takový přesah či alespoň poukazuje na spojitost s jinými otázkami pokládanými v kontextu vědecké kultury. Já se omezím pouze na konstatování, že máme praktické důvody pro pravdivost obou částí otázky. “Ráznější odpověď” by bezesporu musela být podložena pečlivějším zkoumáním konkrétnějších příkladů, které tento už tak dost obecný problém tak jako tak potřebuje.