Vladimír Chýský

k Teorii poznání

IV. Problém pravdy a pravdivosti: “Každý má svou pravdu.”

Problémem, který nám tato věta chce předložit, bude nejspíše možnost takového určení pravdivosti, které by bylo vyvázáno ze “subjektivního omezení” určitých dalších vět, popř. “myšlenek” - což by pro nás mělo znamenat přibližně totéž. Nejprve se musíme zeptat, čeho se “pravda” vlastně týká. V logice (alespoň v extenzionální) je pravda významem věty, a můžeme tedy říci, že se jistým způsobem týká věty. - Nenapovídá však věta, kterou zkoumáme, svým obvyklým užitím něco více? Oč vlastně jde v této formulaci? - Říká se v ní, že “každý” má svou pravdu. Výraz “každý” můžeme chápat jako výsledek zobecnění několika konkrétních situací. V nich by mohlo docházet k nesouladu těch, které v naší formulaci reprezentuje výraz “každý”. - Jedná se tedy o nesoulad lidí? V jistém smyslu ano, ovšem abychom plodně využili myšlenku o vztahu pravdy a věty, počítejme raději s tím, že jde o nesoulad stanovisek (či názorů, teorií), neboli o nesoulad vět.

Při dalším uvažování můžeme rozlišit přinejmenším dvě roviny. První z nich je ta, která se týká lidského jednání, tedy “morálky”, druhá naopak spíše “vědy”.

Podívejme se nejprve na tu první oblast. Co znamená, řekne-li se v jejím kontextu, že “každý má svou pravdu”? Jaké jsou důsledky této výpovědi ve vztahu k oběma či více sporným stanoviskům (poněvadž tato věta zřetelně “pasuje” do situace, kde není “jednota” či “souhlas” či “uniformita”)? - Pokusme se o ilustraci na konkrétním příkladu dvou sporných vět: “Klidně mohu kouřit.” a “Nemám kouřit.” Předpokládáme-li, že lidé jednají v souladu se svým myšlením, lze si jednoduše představit situaci dvou lidí zastávajících platnost obou vět. “Platností” věty míníme její přijetí některým člověkem. V tomto konkrétním případě také vycházíme z předpokladu svobodných individuí, která mohou volit mezi “platností” mnoha vět; tato představa je tedy značně historicky podmíněna. - Ve které chvíli zazní myšlenka “Každý má svou pravdu.”? Jistě ne tehdy, nedochází-li ke střetům platností různých vět, nýbrž právě v opačném případě, tedy tehdy, směřuje-li nějaká skupina individuí ke koncensu. “Každý má svou pravdu.” nalézá uplatnění v okamžiku, kdy některé individuum vznese nárok na platnost věty “Lidé by neměli kouřit.”, což samozřejmě zasahuje i ostatní individua. Co se sebou uznání tohoto pravidla (tedy “Každý má svou pravdu.”) nese? Jistě popření možnosti uznávání platností vět platících pro více než jednoho člověka, a to v každé situaci v různé míře. Toto pravidlo útočí na samotný proces komunikace jakožto uznávání platností vět ještě před posouzením samotného nároku. Vezmeme-li si opět konkrétní situaci, znamená to, že “kouřící člověk” neuznává platnost např. věty “Lidé nemají kouřit, poněvadž to může způsobit jejich smrt.” anebo “Lidé mají žít zdravě.” Vidíme, že přijetím jedné věty popíráme platnost mnoha dalších, které se dle slovního tvaru zdají být vzájemně bez souvislosti. Dále je zřejmé, že současný stav “světového myšlení” (společnosti) je plný jak vět s nárokem na obecnou platnost, tak i vět popírajících možnost utvoření platnosti jakkoli širší než té individuální. Dále si můžeme všimnout, že téměř všechny věty užívané lidmi mají nějaký důsledek pro jejich chování a tedy i jistou “platnost” ve světě morálky. Snad žádná věta není “izolovaná” v tom smyslu, že by neměla žádný důsledek pro platnost některých dalších vět. –

Věta “Každý má svou pravdu.” se tedy týká utváření obecné platnosti, platnosti pro několik lidí, popřípadě pro celé lidstvo. Můj soud k této větě se vytváří jejím přijetím za platnou. Mohlo by se zdát - a to zejména ze způsobu provedení této analýzy (“nestrannost”) - , že její nepřijetí nebude mít důsledek pro platnost jiných vět, tedy například pro snížení či zvýšení počtu kuřáků. V kontextu evropské tradice myšlení však tušíme, že tomu tak úplně není. Při zkoumání platnosti jednotlivých navzájem sporných vět se totiž odvoláváme na platnost jiných vět, zejména obecných - to se nazývá “argumentací” (“Lidé mají činit to, co je zdravé.”) Že některé takové věty mají jakoby “věčnou” platnost, je dáno snad naším samozřejmým přístupem k nim, ve skutečnosti tomu tak ale není (o čemž nás také do sytosti může přesvědčit historie, jsme-li ochotoni jí jen trochu naslouchat). (“Samozřejmost” - ovšem nejspíše jen jeho soukromá, vzhledem k jeho historické době - také zmátla Kanta při formulaci jeho principů, kdy u přiznání platnosti věty apelací na “obecné zákonodárství” zjevně předpokládal větší míru zainteresovanosti některých obecných vět pro všechny a v každé době, než tomu kdykoli ve skutečnosti bylo.) Hledání souvislostí ovšem nekončí u poukazu na “zdravost”. Proč přijmout vždy nezbytně “zdravé”? Nabízí se snad další souvislost s “rozumností” a obecně platná věta “Lidé mají činit to, co je rozumné.” Zde argumentace jakoby mohla končit, nebylo-li by ovšem potřeby vymezení vágního výrazu “rozum”. V konkrétním případě se dá snadno odvětit tím, že “Rozumné je pro mne to, co mi přinese bezprostřední požitek.” či cokoli jiného. - Stejně se nám může dařit i při získávání platnosti věty “Lidé by neměli jezdit vozidly na benzín a naftu, poněvadž by tím mohli zničit životní prostředí a tak i budoucí lidstvo a jeho projekty.” Možné odpovědi “Co je mi po budoucím lidstvu.” a “Dávám přednost bezprostřednímu pohodlí.” dávají dostatečnou lekci v obtížnosti získávání platnosti obecnějších vět. –

Nevede z tohoto “kruhu” tedy žádná cesta ven? Nemyslím. Situace by se dala řešit kupříkladu vybudováním hierarchie platných vět, přičemž by byl při argumentaci zakázán “sestup” k nižším stupňům (například od “zdraví” k “požitku”). Nejprve by však bylo nutné přijmout platnost některých vět obsahujících samotná “pravidla utváření obecné platnosti”, poněvadž dnes je přijímání “individuální” platnosti již automatické a v jistém smyslu “a-priorní” (což také ukazuje již přijetí počátečního předpokladu - platnost je vždy individuální). Tato pravidla by při utváření platnosti již nepřipouštěla vyřčení onoho “Každý má svou pravdu.” s poukazem na to, že to, oč nám v naší činnosti právě jde, je opakem.

Nakonec bychom se určitě měli zeptat: “Proč vůbec utváření něčeho společného?”, “Proč utváření obecně platných vět, vět platných pro více lidí?”, “Je to k něčemu zapotřebí?”. - Odpovědí může být poukaz právě na něco “společného”, a to i a zejména historicky podmíněný poukaz: společné životní prostředí, společná špatná kultura (a to přestože “vysoká kultura” je utvářena individii, ale je to jejich vypěstování, které je ovlivněno společnou půdou, společným vzdělávacím systémem), a další. “Společné životní prostředí” bylo a je ničeno právě zanedbáváním obecně platných vět (nezájem o jejich nalézání a formulování) a důrazem na “individuální neomylnost”).

Na druhé straně by nebylo správné nepoukázat na nezbytnou existenci individuálně platních vět. Ty mají a musejí existovat v myšlení těch individuí, kteří vedeni “dobrými úmysly” (jimiž by mohly být obecně platné nejvyšší věty) “pracují na pokroku lidstva” (opět obecná, a to možná i nezdůvodněná, protože nezdůvodnitelná a nejvyšší). Dobré umění je bezpochyby také začlenitelné do oněch obecně platných vět. Přílišné potlačování tvůrčích schopností člověka by koneckonců vedlo ke stagnaci celku. –

Můžeme mít pocit, jakoby nám ono “dostatečné”, “poslední zdůvodnění” stále chybělo. Vždyť bylo-li by tomu opravdu tak, proč by se tak lidé neřídili? - Tento “špatný pocit” je možná vysvětlitelný faktem, že žádné zdůvodnění není “absolutní” v tom smyslu, že by člověku takříkajíc “nedalo jinou možnost” než jednat v jeho duchu, že by naprosto vymítilo “svobodnou vůli”. Že řekneme-li, že máme jednat “v duchu rozumu”, není toto zdůvodnění konečné ani “bezobsažné”, poněvadž by nebylo příliš problematické naleznout naprosto konkrétní důsledky “vlády rozumu”. Že vlastně ani nemáme žádnou “pevnou půdu”, na níž bychom v uvažování stáli, ale všechny předpoklady a vývody (předpoklad “svobodného individua”, celý systém zdůvodňování) daleko spíše připomínají “domeček z karet”, který se navíc zdá být postavený ve vzduchu. Na tohle ovšem nemohu říci nic jiného než “bohužel” (nostalgie po metafyzice), jež může mít jen ztěží jakékoli praktické důsledky.