Vladimír Chýský

k Teorii poznání

VII. Empirické a teoretické metody vědeckého poznání: “Dětská hračka jako poznávací nástroj”

Slovo “nástroj” a také do jisté míry slovo “poznávací” nás navádějí na rozvedení daného tématu. První poukazuje k něčemu, co je teprve konečným cílem činnosti, kterou “nástroj” provádí. “Nástroj” je “k něčemu”. “Hračka” tedy není tím, co by samo o sobě k něčemu bylo (přinášelo poznání), ale je prostředkem k jeho dosažení. Slovo “poznávací” pak upřesňuje, co je oním cílem, k němuž se máme dobrat prostřednictvím “hračky” jakožto “nástroje”.

Po “krátkém úvodu” můžeme začít pokládat otázky. Jaký musí být vztah mezi pomocí hračky poznatelným předmětem a samotným prostředkem (neboli jaké musí být vlastnosti či jejich podobnost)? Na jaký okruh předmětů je poznání pomocí takového prostředku jakým je dětská hračka omezen? Anebo zůstává neomezený? Není okruh “poznávatelných předmětů” nutně omezen tím, co ještě může složit jako “dětská hračka”? Může dětská hračka sloužit jako prostředek přímého poznání či jako inspirace? - A konečně snad to nejdůležitější: jaká je souvislost mezi tématem “empirické a teoretické metody poznání” a “dětskou hračkou jako prostředkem poznání”?

Aby hračka mohla sloužit jako prostředek poznání něčeho, musí mít určitou míru podobnosti s tím, jehož poznání má přinést. Obvykle bude “modelem”. Podrobný model automobilu může přinést “poznání struktury” skutečného automobilu.

“Dětská hračka” má jiný praktický účel než jen “poučení”. Je jím “zábava”. Proto argument, že “dětskou hračkou” může být “cokoli” nemusí být úplně bezchybný. Pravdou však je, že i některé velmi nezáživné metody vědy by bylo možné při troše či větší míře snahy začlenit do kontextu “hry”. Velikou výhodou pak určitě bude, že děti by se mohly seznámit s mnohdy velmi obtížnou terminologií a “kontexty” vědeckých vět, což by mohlo mít obrovský přínos pro následné začlenění do “zkoumající komunity”. Tyto “cíle sociálního inženýrství” by nemusely být vůbec zbytečné.

Otázku po “nemodelovém užití dětské hračky” asi nelze odpovědět kladně. Je těžko představitelné, že bychom se pomocí modelu auta dostali k objevu teorie relativity či rakety.

Dětská hračka sice nápadně připomíná svou podobnost mezi vlastní existencí jakožto “modelu” a metodami vědy, která velmi různých modelů (ve formách zápisů, simulací, aj.) hojně používá. Není vyloučeno, že by se nereálný model hračky stal předlohou reálného objevu, ale cesta k této “záměně” rozhodně není přímá. Tolik snad k souvislosti s “metodami vědeckého poznání”.