Jméno: Vladimír Chýský

k Teorii poznání

VIII. Vznik a výstavba vědecké teorie: “Nahrazování nebo přirůstání teorií?”

“Nahrazování” či “přirůstání” teorií je další teoretickou otázkou zadanou k řešení. V první řadě si musíme udělat jasno “na naší půdě”, neboli určit, nač se vlastně ptáme. “Nahradit něco něčím” by mohlo být vazbou, která by v počátcích mohla pomoci k porozumění. Mluvíme o tedy dvou věcech: první je nahrazována druhou. Nyní záleží na tom, jaký je vztah těchto dvou věcí po nahrazení. Vyložíme-li tuto vazbu pomocí “věcí movitých” (právnicky řečeno), pak nahrazovaná věc bezestopy “mizí”, zatímco druhá nastupuje ve svém celku a hranicích na její místo. Při “nahrazování” tedy nezůstává vůbec nic, co by tyto dvě věci měly společné. To se ukáže jako významné při filosofování o teoriích, které bohužel postrádají některé “přednosti” věcí jako hranice či jasné vymezení. Přidržíme-li se toho, nač jsme právě přišli, nemělo by “nahrazování teorií” zanechávat vůbec nic z oné původní v té následující. Vyvstávají problémy plynoucí z povahy nového objektu zájmu: jak určit, “zmizela-li teorie se vším všudy a nezanechala tak žádné stopy”? Právě povaha prostředku by mohla podnítit další zkoumání, zatímco jednoznačnost a přísnost nároku na to, aby se jednalo o “nahrazení”, nám může předběžně napovídat, že to s možností oprávněnosti “nahrazení v této formě” nebude nijak lehké. Budeme-li se chtít vyjádřit pomocí výrazu “změna”, pak “nahrazení” je změnou úplnou.

Oproti tomu představa “přirůstání” z běžného světa napovídá, že se nejedná o “změnu komplexní”. “Přirůstání” však můžeme vykládat tak, že něco zůstává, a k tomu se přidává něco nového. Ono “první” však zůstává celé, zůstává podrženo a ani část není zničena. To nás může zarážet při aplikaci této úvahy do oblasti teorií. Jako bychom totiž předběžně tušili, že pravda bude někde tam, že “něco nového sice přirůstá” a “něco starého zůstává podrženo v platnosti”, ale ne tam, kde tvrdíme, že “všechno zůstává”. Budeme-li striktní, zamítneme námitku, že “přirůstání” může znamenat i novou verzi výkladu. Tehdy - chtěli-li bychom se držet příměru z života - by se jednalo o “přirůstání a odůmírání”.

To byla tedy první část. Druhá se týká konkrétních minulých vědeckých teorií, respektive jejich historie. A ještě přesněji: aplikace předchozích úvah do tohoto pole. Musíme si neustále uvědomovat, že mluvíme o vědeckých teoriích. Odpovědi na původní otázku ovšem potřebují ještě analýzu a “rozpitvání” teorií na části, které mohou znamenat ony stopy různých teorií (což by v jistých dimenzích mohla být také nekonečná práce).

Nabízejí se dva způsoby, jimiž můžeme pokračovat. První by si vzal jako příklad dvě teorie, které by byly rozebrány a poté položeny otázky, jež chceme zodpovědět. Druhý by na druhé straně nemluvil o žádných konkrétních teoriích, ve skutečnosti by ale měl obsáhnout obecností závěrů téměř všechny. Pro jednoduchost a snad i větší vhodnost nyní půjdeme druhou cestou. (Abychom snázeji přišli k porozumění obecných vět, můžeme si představovat libovolné dvě teorie, kupříkladu Newtonovu teorii vesmíru a teorii Einsteinovu.)

Rozložíme-li teorie “na části”, zcela se vyhneme možnosti, že bychom vůbec mohli mluvit o jakémkoli “nahrazování” ve výše vymezeném smyslu. Nikdy tomu není tak, že by při výměně teorií bylo všechno změněno, “smeteno z povrchu” jakoukoli novou koncepcí. Vždy zůstávají alespoň tytéž výrazy, přičemž je doplněn nějaký aspekt kontextu jejich užívání, v případě Einsteina determinovanost Newtonovy teorie tím, co bychom mohli nazvat “běžným světem”, “světem našeho života”. Chcete-li, mění se “významy” výrazů. Mění se ale “úplně”? Bylo na oněch starých “vše úplně špatně”? Nejspíše ne. - Podle množství či následků změn pak můžeme mluvit o změnách velkých a změnách malých, o převratech a drobných úpravách. To už ale vlastně jsme u přirůstání teorií.

Měli-li bychom se ale rozhodnout pro jeden ze způsobů přirůstání, jen ztěží by to mohl být ten, jenž tvrdí, že “vše staré zůstává, aby se k němu přidalo to nové”. Vezmeme-li v úvahu i dimenzi významů výrazů, sotva můžeme mluvit o změně, aniž bychom zároveň nemluvily když ne o nových výrazech, tak alespoň o jiných významech zůstávajících výrazů. V případě zamítavého stanoviska pak existuje pouze stálost jedné teorie, poněvadž se nic nemění a původní otázka ztrácí smysl. V praxi se setkáváme jak se změnou významů, tak i výrazů.

Co se ale stane, nebudou-li středem našeho zájmu části teorie, nýbrž “teorie vcelku”? Pak jistě bude pravdou, že Einsteinova teorie je “jiná” než Newtonova a proto ji “nahradila”. Ovšem tato cesta není tou nejjasnější, poněvadž asi přesně nevíme, co míníme onou “teorií vcelku”, poněvadž každá teorie je jiná už na základě názvu, a o částech jako kritériu nemůžeme mluvit, protože jsme to předem vyloučili.