Jméno: Vladimír Chýský
k Teorii poznání
Na první pohled se nám může otázka zdát neúplnou, poněvadž se jen ztěží ubráníme pocitu, že v ní něco chybí. Tím, co postrádáme, bude nejspíše předmět, o jehož budoucnost nám buď jde anebo nejde. Ptáme se, ale na budoucnost čeho se ptáme? Můžeme vůbec odpovídat, aniž bychom tento “předmět” znali? - Nějaká odpověď nejspíše možná bude. Otázkou zůstává, zda-li právě tato odpověď nebude táž a navíc obestřena “mlhou nejasnosti”, nestanovíme-li si explicitně, o čem vlastně mluvíme. Neboli: budeme-li mluvit o budoucnosti i přesto, že jsme si nestanovili, na budoucnost kterého objektu se tážeme, a budeme tedy mluvit o něčem jako o “budoucnosti jako takové”, tak jako tak budeme mít “za slovy” implicitně na mysli nějakou konkrétní věc (třeba “lidský život” - “člověka”, “vesmír”, atd.). Proto bude nejspíše užitečnější, rozdělíme-li si otázku na několik příkladmých konkrétnějších podotázek.
Nejprve ale musíme upozornit na jeden předpoklad, který činí otázku začínající slovem “proč” vůbec smysluplnou: budoucnost musíme opravdu chtít poznat. Přichází sice v úvahu, že i na otázku “proč?” je možné odpovědět “Ale vždyť já budoucnost vůbec poznat nechci!”, ovšem první verze, totiž že předchází otázka po existenci vůle poznat budoucnost a kladn odpověď, je přirozenější.
První předmět, u něhož bychom mohli tímto způsobem zapochybovat o odůvodněnosti otázky “proč”, je člověk, respektive jeho “osud”. Právě zde by představa znalosti vlastního osudu mohla způsobit úzkost, vědomí nenaplněných snů a iluzí, a právě proto by mohla způsobit zaujetí stanoviska, že svou budoucnost (která nikdy nekončí nijak slavně, ale právě a jen smrtí) vlastně “poznat nechci”. Znalost by ostatně působila demotivujícím způsobem. Úzkost ze znalosti budoucnosti by mohla být zapříčiněna částečně i úzkostí ze smrti.
Z pohnutek podobného směru bychom v případě znalosti budoucnosti (alespoň té relativně blízké) planety Země byli nakloněni říci, že nás zajímá. Zajímá nás, jestli se nesrazí s meteoritem, a to právě pro přežití. Stejné příčiny má i náš zájem o kvalitu půdy, množství kvalitu vody, vývoj klimatu. Důvody zde nejsou nijak “vznešené a teoretické”, nýbrž spíše čistě praktické.
Znalost vývoje vesmíru nás - i v těch horších scénářích - také nijak zvláště neodrazuje. Horizont možného zániku vesmíru značně překračuje horizont zániku každého člověka. Zatím spíše teoretické mohou být (alespoň v případě studia bližšího vesmíru) časem nahrazena zřeteli praktickými. Úkol: přežití a možnost praktického využití poznatků.
Podobným způsobem by bylo možné rozvíjet úvahy v dalších oblastech. Nyní se ale pokusím o formulaci “obecnějšího pravidla” pro ně. Nové poznání v jazyce zvyšuje naši úspěšnost při nakládání k poznaným objektem. “Úspěšné předvídání”, jak se objekt bude “chovat” (přičemž “objektem” může být samozřejmě i člověk či jeho část), způsobuje, že jej pomocí myšlení “ovládáme”. Některá znalost budoucího, “prokouknutí objektu”, přitom také může znamenat změnu jeho chování “v linii načrtnuté myšlením”, čímž se ovládání jen stupňuje. Cílem “předvídání všeho” je úplné ostranění náhody, jako něčeho, co naše myšlení překvapí.