Proč je pozdě honit bycha

Odpověď by vcelku mohla být trojí - podle toho jaké pojetí času vyznáváme. Jestliže jsme z nějakých důvodů zastánci teorie času mechanického (tempus) ať absolutního či cyklického, na tom příliš nezáleží, pak budeme zastávat názor, že člověk vstupuje do času, do rámce, který je mimo něj, do nějž je vsazen a kde je možný pohyb pouze jedním směrem. Mohl by snad být na tomto místě připomenut slavný výrok Hérakleitův: "Na ty, kdož vstupují do týchž řek, se odlišné vody valí..." Obraz tekoucí vody je dobrým příměrem pro takovéto pojetí času. Díky apriorní a absolutní jednosměrnosti času tohoto pojetí je zřejmé, že nelze učinit nějaké rozhodnutí, které jsme již byli učinili, učinit odlišným způsobem. Od činu, rozhodnutí se již prostě změnila situace a nelze do ní znovu vstoupit, protože uplynul čas, který je základním rámcem v tomto pojetí.

Jen mírně se odlišuje křesťanské pojetí času, které do něj doplňuje kvalitu. Čas v něm není absolutním, inertním a homogenním měřítkem, ale je kvalitativně diferencovaný. Je prostě příležitostí (occasio), každý moment, každé teď, je příležitostí k činu, k rozhodnutí, která pomíjí, pokud se rozhodneme jinak nebo se nerozhodneme. Čas je tak sled výzev na něž odpovídáme svým rozhodováním, respektive činy, které jsou pak vlastně historií. Toto pojetí má pak blízko k pojetí třetímu, které přímo hlásá, že čas je jen způsob, dalo by se říci, orientace ve světě, způsob, kterým člověk čte události, respektive jejich sled. Použité slovo "sled" nemusí mít nutně časovou konotaci, jako příklad může sloužit například spojení kauzální, kauzální řetěz. Máme-li různé vrstvy v sedimentovaných horninách, snadno nám právě ony vytvoří časovou strukturu, časovou osu.