Kdybych věděl, co všechno jsi do té polévky dal a v jakém pořadí, řekl bych ti všechno o tvé večeři

Samozřejmě že neřekl. Umění či dovednost kulinární se vzpírá přísnosti vědy. Tato věta by měla smysl v tom případě, kdybychom se pohybovali v úplně jiném prostředí než v kuchyni, a sice v chemické laboratoři a jen u takových reakcí, které příliš nezávisí na dalších reakčních podmínkách. Problémem tedy je, zda je možné, respektive zda je principiálně vůbec možné, vytvořit naším poznáváním a poznáním takový model, který by zohledňoval všechny parametry na vstupu i jejich kvantitu a relace (tj. příčiny) a z nich jednoznačně určoval chování pozorovaného objektu.

Kdy hovoříme o kauzalitě? Samozřejmě tehdy, když z dřívějších dlouhodobých pozorování „víme“, že z určitých pozorovaných skutečností lze předjímat ty skutečnosti, které teprve pozorovat budeme, které se ještě nestaly.

Představa příčinné souvislosti je, tvrdím, stejným základním axiomem lidského myšlení jako princip bezrozpornosti (zákon sporu), domnívám se, že tato představa je z něj odvoditelná. Máme-li systém, který se za určitých konstantních podmínek chová jistým způsobem, pak týž systém se za stejných (zdůrazňuji absolutně a naprosto stejných) podmínek musí chovat stejně, protože jinak by „byl i nebyl v témže ohledu nebo vztahu“. A tato „cesta myšlení“ se nepozdávala nejen Aristotelovi, ale už dříve Parmenidovi. Dalším důvodem, proč tato „cesta“ není správná je její nutný (logicky nutný) důsledek - ex falso quodlibet. Tedy mohu dokázat a pravdivě tvrdit cokoli pouhým přijetím inkonzistence jako premisy.

Jediným „drobným“ problémem ovšem zůstává dostatečnost či rovnou úplnost našich konstrukcí poznání reality. Pokud by se ve výše zmíněném příkladu systému tento zachoval za „stejných“ podmínek jinak (což je dost dobře možné), nerušil by bezrozpornost, ale byl by zkrátka ovlivňován něčím jiným, s čím jsme nepočítali, co jsme nezahrnuli do vstupních podmínek. Stejným způsobem věta v nadpisu této úvahy zcela pomíjí například zapomnětlivost kuchaře či výpadek elektrického proudu a nemůže tak rozhodnout, zda k večeři bude spálenina nebo syrový polotovar. A úplně už pomíjí další skutečnosti jaksi mimo kuchyni samotnou - kupříkladu radioaktivní záření, které by mohlo zmutovat v těstě obsažené mikroorganismy do zrůdně rychle se množící formy, jež by pak připravovaný pokrm proměnily v hromadu páchnoucího slizu.

Abych učinil nějaké shrnutí: kauzalita ano, stejně základní princip myšlení jako zákon sporu, problematické je ale úplné popsání příčin. Podle mého soudu ovšem není poctivé tvrdit, že je takové popsání příčin zcela vyloučeno, například Heisenbergovým principem neurčitosti, protože ten jednoduše hovoří jen o jedné specifické metodě pozorování.