Co s tím uděláme? - To je jedno, všechno nějak dopadne.

Ve druhé větě nadpisu je bezvýhradně přijatelná pouze druhá část souvětí - tj. banální tvrzení, že všechno nějak dopadne. První věta je ovšem rozporuplná a diskutabilní a hodlám o ní okrouhle pouvažovat, aby to vydalo alespoň na jednu stranu textu.

Předně je třeba prozkoumat, jak tvrzení „to je jedno“ lze interpretovat, a tu mne napadají dva možné způsoby. Tuto větu můžeme vyložit jako „je mi to jedno“, tedy jako výraz osobního nezájmu o konkrétní problém, nebo dokonce jako výraz celkového ignorantství osoby, která toto tvrdí. Tedy jako větu vypovídající ne o nějaké skutečnosti mimo osobu, ale jako výpověď přímo osobní - o osobě a jejích vnitřních stavech a procesech. Druhou možností je chápat ji neosobně jako výpověď, jejímž předmětem je nějaká objektivní skutečnost (tedy mimo-subjektivní). Tady ovšem vstupujeme na půdu deterministických představ a fatalismu jako jejich důsledku pro jednání a postavení člověka ve světě.

Teď se ocitám před jedním osobním problémem - totiž jak obhájit svobodu a odpovědnost člověka, když jsem v minulé úvaze silně obhajoval a zastával kauzalitu, aniž bych musel použít elegantního, sofistikovaného, nicméně hodně „sofistického“ řešení, kterého použili například stoikové v učení o prozřetelnosti, jež díky své aktualitě poznání zná osud jednotlivého člověka, jemuž je toto poznání z principu odepřeno a který se v rámci fatum rozhoduje zcela svobodně. Prozřetelnosti jsou tedy de facto známa veškerá lidská rozhodnutí jaksi předem (tedy má-li vůbec smysl o něčem takovém hovořit).

Ale kauzalita vlastně s představou člověka-robota řízeného nějakým programem či aktualizujícího svým životem svůj osud (jak je libo) nesouvisí nebo jen značně zprostředkovaně. Ovšem pouze v rámci této kybernetické představy by bylo vskutku pravdivé výše načrtnuté druhé rozumění věty „to je jedno“, dokonce by byla pravdivá věta „všechno je jedno“ a měla by objektivní charakter.

Nedokážu říci bylo-li by vůbec v absolutně deterministické představě přijatelné nějaké rozhodování, natož rozhodování mezi dvěma skutečnostmi majícími opačné účinky (důsledky). Zdá se mi však, že nikoliv. Ačkoliv i tato představa počítá s nějakými následky jednání na okolí, člověk je zbaven jakékoli odpovědnosti za ně. Přitom člověk svým jednáním ovlivňuje dosti podstatným způsobem své okolí. Zde mne nenapadá žádný jiný opravdu markantní příklad než vztah k životnímu prostředí a tzv. ekologická problematika a nevím, je-li to díky pozdní noční hodině, v níž píšu tento text, nebo bylo-li záměrem zadání vyvolat tuto asociaci.

Jestliže tedy člověk působí na svět a je za své působení odpovědný, pak mi nezbývá než se vrátit opět na začátek své úvahy, k rozboru toho, co znamená „je to jedno“ nebo „není to jedno“. Tyto věty totiž v sobě obsahují také hodnocení a hodnocení souvisí s hodnotami. Proto jestli „je to jedno“ nebo „není to jedno“ nemůže rozhodnout sama ontologie, ale je třeba zavolat na pomoc axiologii.