Nejlepší kniha o vesmíru (přírodě) je ta, která nebyla nikdy napsána

Skoro by se chtělo zvolat: „K tomu není co říci,“ čímž bych se zhostil zcela jednoduše a do jisté míry originálně svého úkolu, ale asi mi nezbyde nic jiného, než opravdu něco dodat, čímž bych vysvětlil, proč ve mne tato věta vzbudila takový souhlas.

Takže od začátku. Nejlepší knihou asi bude v tomto kontextu míněna ta, která je nejúplnější, nejobecnější a nejvíce odpovídá skutečnosti (postmodernisté, skeptici a kantovci prominou). Pokud připustíme, že za prvé existuje nějaká skutečnost mimo našich vjemů a za druhé že se k ní můžeme nějak vztahovat anebo za třetí že se lze smířit s tím, že naše poznání sice neumožňuje vidět mimo nás, ale že jej to nijak neumenšuje, tak si lze představovat nějakou „knihu“, která popisuje realitu, nezávisle na tom, jestli si ji představíme jako prostředí, do něhož vstupujeme (a které je pro nás poznatelné), anebo jako konstrukci našeho vědomí. Kritériem pro posouzení takové „knihy“ by zřejmě bylo co nejúplnější anebo úplné vysvětlení všech pozorovaných jevů. Absolutně dokonalá kniha by proto vyžadovala úplné poznání. Tak úplné, že by toto poznání muselo zahrnovat i poznatek, že je úplné, že už nezbývá nic, co by bylo k poznání, a to nikoli díky použitým metodám poznání. Těžko říci, jak by k takovému nutnému poznatku mohlo dojít a na základě čeho. Nemám ovšem po ruce dost důkazů, abych mohl tvrdit, že je tato možnost v principu vyloučena, ačkoliv mi připadá absurdní, a proto ji budu muset připustit, ovšem v situaci dneška, kdy se stále produkují nové a nové objevy, je zřejmé, že k něčemu takovému ještě nedošlo. Proto směle tvrdím: Nejlepší kniha o vesmíru (přírodě) je ta, která nebyla nikdy napsána.