Libor Daněk
Hi-Ph
O konečnosti a nekonečnosti prostoru
Žili byli si dva prostory. Byli to odjakživa kamarádi, i když jeden z nich byl mechanicky materialistický a druhý byl einsteinovsky relativní. A jak to tak mezi kamarády chodí, nejsou všechny dny jen plné radosti a občas se objeví nějaký ten mráček. Jako tenkráte, když se hádali, kdo z nich je lepší a větší a nekonečný a tak podobně.
“Já jsem lepší,” pravil relativní prostor, “protože více odpovídám požadavkům současné fyziky a kosmologie a kdoví čemu ještě.”
“Ne, já jsem lepší,” pravil druhý, mechanický prostor, “já jsem totiž odpovídám běžné lidské představě prostoru bez složitých zdůvodňování a to je výhodnější.”
“Tak lidské představě říkáš, hm, tak to by znamenalo, že nemusíš být ničím jiným než lidskou představou. A být představou je strašné, pokud si tě všichni odmyslí, zanikneš.”
“Tato námitka se ale může týkat i tebe.”
“Aha, takže připouštím, že jsme oba objektivní, ale tím pádem jsem lepší já.”
“Ne nejsi, protože jsi relativní, vždy budeš něčím podmíněn třeba časem nebo hmotou. Bez hmoty nebudeš nic a s časem, s časem si navždy spojen. Má-li počátek a konec hmota, máš počátek i konec ty.”
“S tím koncem pozor, já mohu být nekonečný.”
“To jsme se nepochopili, já jsem myslel, že bez hmoty nemůžeš existovat jako samostatná substance a zanikneš stejně jako čas. Kdežto já jsem absolutní, na ostatním nezávislý, vlastně jsem taková nádoba s nekonečnými rozměry.”
“Nejsi nádoba, si maximálně dutej. Musíš se přece v sobě nějak orientovat a pokud si nádoba s nekonečnými rozměry, jak určíš, kde v tobě se něco nachází, no?”
“No, to určím úplně jednoduše…a tak…, počkej chvíli, určím to… Jo, už vím. Určím si primární vztažnou soustavu a tou to budu všechno poměřovat.”
“No, ale to neurčíš nic, protože nemůžeš určit nějakou primární vztažnou soustavu a k ní to vztáhnout, protože ostatní soustavy mají stejný nárok na to, aby se to k nim vztáhnul.”
“A jak to mám podle tebe řešit?”
“Dělej to jako já.To já určím všechny soustavy jako sobě rovné a pokud něco určuji, tak to k něčemu vztáhnu. Případný pohled z jiné soustavy řeším pomocí transformace.”
“Stejně mám výhodu, protože funguju krásně a jasně pomocí gravitačního zákona.”
“To sice funguješ, ale jenom při nízkých rychlostech nebo hmotnostech. Potom už budeš muset gravitaci vysvětlovat jako své zakřivení.”
“Já se nemusím zakřivovat, přece se nebudu zohýbat kvůli kdejakýmu kusu šutru, už jsem ti přece říkal, že nejsem podmíněn hmotou. A taky, přece jen jsem krásně determinován a proto jsem schopen určit celý svůj vývoj a tak jsem krásně jasný hned od začátku a nemusím zabíjet kočky, abych si vybral nějakou historii.”
“No, dobrá já možná zabíjím kočky, ale teď zabiju i tebe. Řekni mi, jak se chováš v prostředí subatomárních částic, jaký je tvůj vztah k elektromagnetickému poli, jak se vyrovnáš se vztahem hmotu a energie, ale hlavně, jak vysvětlíš konstantní rychlostí světla, která není nekonečná?”
“Cože, světlo má konstantní rychlost, která není nekonečná? Proč mi to nikdo neřekl dřív, hroutí se má struktura, vztahy se rozpadají, zanikám…”
výkřik z davu: “Zabili absolutní, mechanicky materialistický prostor. Vy parchanti!”
“Já, sice také nejsem vševědoucí, mám problémy s kvantovou teorií a nejsem schopen sjednocovat interakce, které mě budují, ale to jsou detaily. Až se objeví pojetí prostoru, které mě překoná, rád mu uvolním místo. To je evoluce. Slabí a pasivnější ustupují silným a dynamickým. Zatím jsem ale jediný prostor, který funguje ke spokojenosti všech. Teda, samozřejmě, v běžné světě případě malých rychlostí se mé výhody neprojeví a tu se objeví duch mého mrtvého kamaráda, ale jsem prostě king.”
The End
p.s. teď mě napadlo, že jsem nějak nedořešil tu nekonečnost, ale to snad nevadí.