Co se v mládí naučíš, nestačíš už ve stáří použít

Pokus o sci-fi povídku na motivy výše zmíněné teze

Profesor MacPherson se usmíval. Výsledek jeho obrovské vědecké práce stál před ním. Měl pověst génia a nezůstával jí nic dlužen. Konečně se mu podařilo dořešit poslední problém, který ho odděloval od jeho obrovského trumfu. Dílo bylo dokončeno. Stroj času. Mnoho generací po něm toužilo a ani jedna z nich ho nedostala. Až ta MacPhersonova.

Když přišel v šestnácti letech na svoji první vysokou školu (protože pro genia jeho kalibru nebyla žádná škola překážkou), aby zde studoval matematickou analýzu a logiku, už měl před sebou jasný cíl. Po matematice, kterou si vytvořil slušný základ, následovala fyzika (bez specializace, protože byl schopen pojmout celý její rozsah) a chemie (to samé co fyzika a navíc, v nejelementárnějších strukturách se oba obory úzce dotýkaly). K tomu fyziologie, elektrotechnika, kybernetika a informatika, a také spousta dalších podivných oborů, které studoval u věhlasných i zcela neznámých vědců na věhlasných i zcela neznámých vysokých školách. Po promoci na FF MU, oboru filosofie, s tématem diplomové práce Časové paradoxy a alternativní historie (vedoucí práce byl emeritní profesor Josef Krob, který si pochvaloval, že od dob Libora Daňka tu podobná kapacita nebyla) se cítil připraven. Bylo mu třicet, na stěně mu visely čtyři Nobelovy ceny a převzal titul poslední polyhistor po Járu Cimmermanovi.

Toto vše už ale bylo za ním. Po roce nepřetržité práce s přestávkami na oběd, spánek a návštěvu WC měl stroj postaven. Zbývalo jen praktické ověření. MacPhersona napadalo, co vše může nyní udělat. Zjistit, kdo postavil pyramidy, kdo zabil Kennedyho a kdo mu během studií na MU kradl jídlo z ledničky. Už se chystal, že to spustí, ale v tom někdo zaklepal na dveře laboratoř. MacPherson se divil, protože nikoho nečekal, ale slušné vychování posílené postmoderní etikou u prof. Brázdy ho donutily otevřít. Za dveřmi stála postava, zahalená v dlouhém černém hábitu a v ruce držela kosu.

“Dobrý den. Kdo jste?” zeptal se MacPherson.
“Dobrý den. Já jsem Strážce časoprostorové kontinuity.” odpověděla postava temným a hlubokým hlasem.
“Zajímavé,” prohlásil MacPherson, “kdybyste neřekl, že jste Strážce časoprostorové kontinuity, tak bych si byl myslel, že jste Smrt.”
“Každý tomu nějak říká jinak.” odvětil strážce Strážce.
“Aha,” odpověděl MacPherson, “a co se mnou hodláte dělat?”
“Však uvidíte. Standardní postup. Já jednou máchnu kosou a pak už si vás převezme pan Anděl z firmy Otec, Syn a Duch Svatý a.s..”
“A můžu mít poslední přání?” projevil se nečekaným způsobem MacPherson.
“A copak byste si přál?” otázal se Strážce. “Předem vás ale upozorňuji, že stroj času použít nesmíte.”
MacPherson samozřejmě věděl, že je zbytečné žádat svobodu, život nebo něco podobného. Ani nechtěl poslední cigaretu nebo skleničku nebo poslední sex. Chtěl jen něco vědět. A tak se na to zeptal.
“Chtěl bych jen vědět, proč to nesmím použít, když jsem se kvůli tomu tolik učil a pracoval na tom?”
“A byl jste na tom semináři z ontologie, kdy se řešilo téma Co se v mládí naučíš, nestačíš už ve stáří použít?
“Nebyl, obhajoval sem profesuru astrofyziky v Cambridge.”
“Vidíte, kdybyste tam byl, tak neztratíte tak hloupě své poslední přání.” odpověděl Strážce a máchnul svojí dlouhou, ostře nabroušenou kosou.

Samozřejmě, že Monty Python vidí problém smrt jinak, ale to se přesvědčte zde.