Čína

Vyjdeme ze spisu San-wu-li (Záznam o cyklu trojic a pěti). Zde se můžeme dočíst, že: “Nebesa a země byly kdysi neodlučitelně smíšeny jako slepičí vejce a jako zárodek v nich byla svinuta dávnověkost.” Nebo můžeme použít knihu od Mistra z Chuaj-nanu a část pojednání o astronomii: Dokud nebesa ještě nenabyla svého tvaru, všechno bylo neurčité a amorfní. Proto se to nazývalo Velký počátek. Prázdnota zrodila vesmír.” Nevím, jestli tyto názory, překvapivě se blížící moderním teoriím, byly pro Čínu typické, nicméně jako příklad názorů na přírodu dobře poslouží.

V Řecku je to jednoduché. Snad každý řecký filosof nepsal nějaký spisek o přírodě a pojmenoval ho většinou Peri fyseós. Pokud ho pojmenoval jinak, nevadilo. Různá díla jako O nebi nebo Timaos jednala většinou o tom stejném a ostatní části filosofie z přírodovědy často vycházely. Svět byl tvořen směsí živlů, atomy, byl obrazem ideí nebo sloučením látky a formy. Autoři podávali na svou dobu maximální výkony a i když měřili teploty bez teploměrů, pozorovali oblohu bez dalekohledů a čas měřili bez přesných hodin, snažili se a vytvořili dílo, které bylo dlouho vrcholem lidského vědění.

Středověký křesťanský názor na vesmír je jasný. Na počátku Bůh a stvoření světa v sedmi (nebo šesti?) dnech. Zbylé teorie jsou směsí aristotelovských základů s rozšířeními od různých myslitelů, důležité je ovšem, aby základní aristotelský systém nebyl porušen. Žádné velké odchylky od normy se neobjevují, nebo jsou potlačeny. Pěkný příklad neomezené víry v pravdivost Aristotela ještě v 17. století cituje František Drtina v Úvodu do filosofie: …jeden provinciál jezuitský knězi P. Scheinerovi, jenž mu chtěl dalekohledem ukázat odkryté skvrny sluneční, pravil: “K čemu to, synu můj? Dvakrát jsem Aristotela přečetl a nic takového tam nenašel. Skvrny ty neexistují, nýbrž jsou jen chybou tvého zraku nebo tvých skel.”

Renesance

Renesanční pohled na přírodu a vesmír je od středověkého odlišný. Opouští se Bůh a je nahrazen Člověkem. Poté přichází Mikoláš Koperník a ve svém De revolutionibus orbium coelestium libri VI zavádí heliocentrický vesmír, čímž dává Aristotelovi sbohem. Navíc někteří troufalí mořeplavci si dovolují dokázat, že svět není jen Euroasie s Afrikou a dokazují kulatost Země, dříve jen předvídanou. Na hranicích novověku stojí Tycho de Brahe, Johannes Kepler a Giordano Bruno, kterýžto byl pro svoje názory doslova zapálený. Jejich spisy byly na špici vědy své doby - Keplerova Astronomia Nova nebo Brunovy De l' universo, infinito e mundi a Della causa, del principio, del uno a ukázaly cestu dalším.

Novověk se vine ve znamení díla Galilea Galilei a Isaaca Newtona za podpory francouzských materialistů. Vesmír získává svoji krásnou absolutní stavbu, kde vše se šíří nekonečnou rychlostí a rozměry jsou konstantní. Na popis stačily tři zákony: zákon setrvačnosti, zákon síly a zákon akce a reakce za podpory infinitesimálního počtu. Pomocí klasické fyziky obhájil Kant své apriorní formy. Klasická se stala díla jako Galileiho Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo nebo Newtonův dobový vědecký Philosophie naturalis principia mathematica. A přece to nebylo to pravé.

19. století

V 19. století se objevují takoví, kteří se začínají vrtat i v tak exotických oborech jako elektromagentismus nebo stavba atomů. Ti náhle zjišťují, že mechanistická fyzika nestačí a začnou psát další spisy o přírodě a vesmíru. Třeba Andre Marie Amper nebo Kelvin of Largs (to je ten, co je zjistil, že absolutní nula je -273,15 C). Rutherford tvoří modely atomů, poté co jiní (jako J.J.Thomson) objevili elektron. Marie Curie-Slodowska zkoumá radioaktivitu, Mach se hádá s Engelsem, další vědci zjišťují, že s éterem není vše tak, jak mysleli a svět čeká na něco nového, nějkakou práci, která převrátí všechny dosavadní výzkumy, vyvede vědu ze slepé uličky a vrátí fyzice pozici královny věd.

20. století

Dočkal se. Mladý, nenápadný patentový úředníček Albert Einstein vymyslí teorii relativity a Max Planck navrhne, že by se energie měla šířit v částečkách, kvantech, jinak by jí muselo vyzařovat nekonečné množství a to je nesmysl. Objev se vrší za objevem, publikují Schrödinger, Bohr, Prigogin, Hawking a desítky dalších, které nemá smysl jmenovat A znovu se objevují problémy, které narušují homogenitu pohledu na přírodu: světlo není nekonečně rychlé a nic rychlejší být nemůže, kvantová teorie a teorie relativity nejsou slučitelné, interakce je nutno sjednotit, atom lze štěpit na stále menší částečky, černá díla není tak úplně černá a náš vesmír nemusí být jediný. Nesmíme také zapomenout na Járy Cimmermana a jeho vědeckou práci, která ukazovala, že “tudy cesta nevede.”

A nyní ?

Co nyní? Z výše uvedeného přehledu je vidět, že to, co jedna generace považovala za dokonalé a nepřekonatelné další generace vyvrátí, přepíše, přepočítá nebo objeví něco úplně jiného. Spisy, na které byli někteří ochotni přísahat jsou druhými zatracovány, teorie jsou vymýšleny, aby byly vzápětí překonány nebo interpretovány úplně jinak a vývoj neustále pokračuje. A my se ptáme: Má vůbec cenu na něco spoléhat, něco bádat, něco publikovat, když to bude stejně překonáno? Myslím si, že ano. Je jedno, zda se další super teorie objeví zítra, za sto nebo za tisíc let. To že svět nikdy nebudeme schopni poznat dostatečně neznamená rezignaci. Nejlepší kniha o přírodě (vesmíru) zachycující vše nemůže být sice nikdy napsána, ale to přece neznamená, že nesmíme napsat nějakou jinou.