Kamil Fila, FV-PH, II. roč.

„Bytí je problém jazykový a logický“

Když vyslovíme samotný pojem „bytí“, většina z nás si nedovede příliš dobře představit, o co jde. Bytí je všechno okolo, celý náš svět, napadne nás. Jako ekvivalent bytí bývá často brán pojem hmota. Její definice zahrnuje celou vesmírnou skutečnost od elementárních částic a jejich silových vazeb, přes kupy galaxií až po projevy života, včetně lidské materiální kultury.

Avšak bytí samo a jeho definice je mnohem problematičtější. Při jeho definování jakýmkoli jazykem jsme nuceni použít slovo „je“. Jakákoli výpověď o bytí tedy začíná souslovím „bytí je“, což, posuzováno z logického hlediska, není nic jiného než tautologie - bludný logický kruh, v němž už se předpokládá porozumění významu slovesa „je“ a tedy i slova „bytí“. Logicky se pak jedná o bezcenný výrok.

Záleží na tom, zda k definici přistupujeme z hlediska objektu-oné pozice vševědoucího božího oka nebo z hlediska subjektu a jeho nutných omezení. Takový Parmenidés to měl snadné. Řekl: „Bytí je a nebytí není“. Dále, že „Jsoucí nemůže zaniknout a nejsoucí nemůže vzniknout.“ Tyto pravidla pro něj byla nepřekročitelná. Parmenidés totiž nekalkuloval s faktem, že pojem „bytí“ nemusí mít pouze existenční charakter. Aristotelés ve své kritice dokázal, že „bytí“ může mít i identifikační a predikativní charakter a že vůbec záleží na tom, že cosi mluvíme, tudíž můžeme vypovídat i o věcech, které neexistují, například tedy lhát. Ale to, že jsme mluvili a říkali slova, která nekorespondují s empirickou realitou přece neznamená, že nebylo mluveno.

Nyní se dostáváme k problému, zda jazyk může přesně vyjádřit stav-obraz světa. Platón je ve svém dialogu Kratylos přesvědčen že ano, a od té doby se učení, obsahující tentýž postulát, říká kratylizmus. S tím souvisí i rozbroj idealistů(dříve nazývaných realisté) a nominalistů. Dnes převládá nominalistický názor, že jména-obecniny jsou lidmi vykonstruované pojmy, které nejsou obsaženy předem v samotných věcech. A i kdyby byly ideje ve věcech, člověk by je nemohl poznat. Svým rozumem pouze zpětně abstrahuje a vlastním jazykem artikuluje pojmy, které nemají ve všech kulturách stejný etymologický základ.

Ludwig Wittgenstein, opíraje se logicky o soubor dřívějších premis, tvrdil, že „logická věta je obrazem skutečnosti“. Načež Rudolf Carnap celou věc zproblematizoval (nebo spíše upřesnil) pomocí své klasifikace vět takto: Existují tři druhy vět: smysluplné, smysluprázdné-smysluprosté a nesmyslné-bezesmyslné. Pro vědu má smysl se zabývat pouze větami smysluplnými.

K tématu „bytí jako problém jazyka“ lze uvést i korespondenční teorii pravdy a její odpůrce -současné lingvisty a pragmatiky. Ti jsou zaměřeni výhradně subjektivisticky, gnoseologicky a ne-reprezencionalisticky. Říkají, že náš přístup ke světu je zprostředkován jazykem a že nemůžeme překročit jeho hranice. Máme sice své vnímání a vědomí, v němž se odehrává ledacos, ale v interakci-komunikaci jakožto prostředku vzájemného porozumění jsme odkázání výradně na jazyk.V důsledku toho, podle nich, pravda (obraz skutečného bytí) není metafyzický-ontologický pojem, nýbrž je otázkou lidské konvence. Popírají, že jazyk má schopnost dokonale vyjadřovat svět. Na poznání se pak nedívají jako na otázku „správného uchopení skutečnosti“, ale místo toho se snaží osvojit si takové návyky chování, aby se mohli se skutečností vyrovnat. Pragmatický pohled na pravdu (etc.) vyzvihuje spíše spojitost-koherenci a kontexualitu (posun významů v používání) než shodu. Je zbytečné ptát se, zda je jeden slovník skutečnosti blíže než jiný. Různé slovníky totiž slouží různým účelům a neexistuje nic takového jako účel, který by byl blíže skutečnosti než jiný účel. Jazyk vidí jako nástroj, který používáme k uchopení našich nejrůznějších tužeb. Na názorech současných lingvistů a pragmatiků je vidět postmoderní posun ve vidění světa, obrat k hermeneutice a postupné zavržení objektivistické ontologie. Kvůli svému popírání logocentrizmu a až bezbřehému relativizování popisů světa, kterým např. vědě přisuzují jenom status určité „jazykové hry“, bývají pánové typu Richarda Rortyho a spol. často odsuzováni. Některé jejich teze o fundamentání povaze jazyka, textové produkci atd. je však dobré brát při současném uvažování o bytí v úvahu. Ukazuje se, jak se „bytí“ díky mluvení stává vskutku více problémem jazyka (viz problém langue/parole - paradigmatické a syntagmatické osy atd.) než jakési neutrální, univerzální vědy.