Gnoseologické postoje

 

Za jeden z historicky nosných gnoseologických postojů lze zřejmě považovat skepsi, která se objevuje již na počátku evropské myšlenkové pouti jako reakce na tzv. positivní filosofické systémy autorů, které stále pokládáme za otce evropské metafyziky, tj. Platona a Aristotela. My zde nemůžeme a také nebudeme sledovat  historický vývoj skeptické filosofie, která se v jejích dějinách pravidelně objevuje jako často nežádoucí doprovod všech positivních filosofických konstrukcí. I v současné době si skeptická filosofie poměrně úspěšně otevírá pole své působnosti  a znovu získává své načas ztracené posice, ze známých jmen světové provenience stojících za rozšířením a znovuoživením skeptického vlivu zmiňme alespoň Odo Marquarda či Petera Sloterdijka.

Každá filosofická pozice v sobě nezbytně obsahuje řadu výchozích axiomatických prvků jako dále nezpochybnitelných, takříkajíc opěrných bodů, na které se pak zaměřuje pozornost toho, kdo hodlá tento postoj narušit, případně označit za inkonsistentní,  neprokazatelný  apod. (to se týká samozřejmě i samotného zastánce tohoto postoje). Takovéto prvky obsahuje i dějinami prověřený a potvrzený proud skeptické filosofie, jenž o své místo na filosofickém výsluní musel bojovat stejně jako každý jiný filosofický koncept (byť by se mohlo zdát, že hlavní filosofický přínos skeptické filosofie spočíval v důsledné kritice stávajících ontologických a noetických pozic). V tomto střetávání  bylo potřeba pomocí důsledné argumentace obhajovat vlastní postoje skeptické filosofie, tzn. vystavět soubor výpovědí, jenž by při “intelektuálním útoku” zvnějšku kdykoliv obstál. V následujícím textu se pokusíme představit filosofickou polemiku se  základy skepse českého filosofa Jiřího Fuchse, jenž ve své práci “Kritický problém pravdy” rozebírá stěžejní tvrzení každé životaschopné skeptické filosofie. Nechme se vést metodicky průzračnou argumentací dosud málo známého českého, tomisticky orientovaného filosofa, který nás svým výkladem nejen zaujme, ale snad i přesvědčí o tom, že fundament skeptické filosofie při bližším ohledání nemůže obstát.  

...když tedy oponent akceptuje důkaz jako takový, musí v zájmu bezrozpornosti vlastního myšlení akceptovat i jeho podmínku -  nedokazatelné axiomy. A jestliže mu důkazy zprostředkují vědění, musí být i jejich podmínky uznány za vědění. Tak jsou axiomy vysvobozeny ze zakletí skepse, jejich nedokazatelnost ji neimplikuje, platí-li dokázané, platí i axiomy.

Skeptik jako takový nic určitého o poznání ani nepopírá, ani netvrdí. Neříká, že teze či antiteze je pravdivá - on právě na rozdíl od nás neví. Jak ho máme vyvracet, když nic netvrdí ? Opravdu netvrdí ? Nedává sice odpověď na otázku po hodnotě myšlení, ale tvrdí přece pochybnost, tj. možnou platnost teze i antiteze. Možná platnost opaků je dokonce pro skepsi nutná, konstituuje ji. Proto se zkoumání smysluplnosti či možnosti skeptické pozice nezastavuje u pyrrhonické váhavosti...Jestliže první pochybnost nepřipouští jistotu o hodnotě poznání, pak pochybnost o ní tuto jistotu připouští.

Žádný soud v lidském myšlení není zcela izolovaný, nestojí samostatně, ale je podmíněn jinými, třeba implicitními soudy. Lidský soud je částí určité myšlenkové pozice. Pravdivostní nárok antiteze patří k implicitní složce skeptické pozice. Za pravdivé však skeptik musí uznat všechny soudy, které podmiňují formaci a pravdivostní nárok antiteze. V opačném případě se zruší obsah antiteze a tím i problém...Podle obsahu antiteze nejsou soudy, které ji svou pravdivostí umožňují, pravdivé. Explicitní složka tak ruší podmínky svého ustavení, čímž se rozpadá...

Skeptik tvrdí, že antiteze je a není pravdivá. Je, podle povinného implicitního nároku na pravdivost, není z hlediska explicitního smyslu. Totální autodestrukce skeptické myšlenky pak znamená ztrátu její identické určitosti. Antiteze tím v rámci pozice obsahově anihiluje.