V následujícím textu se pokusíme rozhodnout, kterou z nabídnutých tezí lze pokládat za správnější, přesnější, výstižnější a proto přesvědčivější.

S tezí “Myslím, tedy jsem” se sice v rámci dějin filosofického myšlení lze setkat až v díle Reného Descartesa; avšak úvahy, které by mohly vyústit až do této teze, lze objevit již u novoplatónského myslitele pozdní antiky – Aurelia Augustina. Ten podobný výrok nikde neuvádí, ovšem z jeho spisů lze akcent na význam poznávajícího subjektu dobře vysledovat. My se zde nemůžeme historickými paralelami dále zabývat, tímto krátkým exkursem jsme chtěli pouze upozornit na to, že proslavená teze “Cogito, ergo sum” má své intelektuální předchůdce již na sklonku starověku, a je věcí jiného zkoumání, že sám Augustin dále ideu mimořádného postavení poznávajícího subjektu mezi ostatními jsoucny světa nerozpracoval.

Pokud si uvedeme tezi “Myslím, tedy jsem”, není ihned zřejmé, jaký filosofický problém toto řešení předcházel; nebude proto na škodu uvést pro úplnost postup, který jeho autora dovedl až k obecně známému výsledku.

Descartes se na začátku své úvahy snaží označit tu skutečnost, to jsoucno, které by pro každý následující myšlenkový krok znamenalo nezpochybnitelný základ explikace, tedy to, oč by se při kterémkoli vysvětlení bylo možno teoreticky opřít. V případě vyjmenovávaných věcí hmotného světa naráží na jejich neschopnost myslet sebe samy nebo myslet něco od nich odlišného. Věci tohoto řádu jsou v tomto ohledu bezmocné, jsou ve svém myšlenkově pasivním bytí vydány všanc každému jsoucnu, které je s to je reflexivně zpracovávat. Vlastnost myšlení tedy nakonec rozhodne o rozlišení jsoucen na ta, která ke svému pojetí potřebují jsoucna jiná, a ta, která si sebe-pojetí vytvářejí sama. (V této souvislosti je vhodné uvést, že toto rozdělení sebou nese i hodnotící aspekt, takže se jaksi automaticky předpokládá, že reflexe schopná jsoucna stojí ontologicky výše než jsoucna touto schopností nevybavená – zamlčuje se však, že tomu tak nemusí být v oblasti ontické, tzn. podceňuje se dokonalá evolucí vzniklá mnohaúrovňová kooperace a systémová koincidence jednotlivých přirozených struktur). Vlastnost myšlení se tak stane operativním prvkem umožňujícím vést proces dokazování o kterémkoli výseku skutečnosti – tuto kvalitu musí napříště zohlednit každý, kdo usiluje o postižení nepø ekroè itelné diference mezi definitivně sobì -nepoznatelnými jsoucny a reflexivitou nadanými bytostmi. Právì proto, že dokazovací proceduru lze vést pouze ze strany myslícího subjektu a nikoliv z pozice nereflektujících entit tohoto svì ta, soustø eduje se pozornost na výkony reflexe schopných jednotek inteligentního spektra svì ta, které novovì k zaè al oznaè ovat jako subjekt. Neotø esitelná pozice myslícího subjektu je potvrzována jednak jeho výluè nou schopností vydì lovat se z prostø edí jako jemu v urè itém ohledu protikladná entita, jednak je vybaven nepominutelnou schopností pø edstavovat si okolní svì t jako svì t objektivních jsoucen bez možnosti jakéhokoliv seberozlišujícího aktu. Při snaze nalézt poslední nezpochybnitelný základ, ze kterého by se pak odvíjel jakýkoliv další popis dříve virtuálně zpochybnì ného svì ta, se zcela jednoznačně ukazuje, že za jediný určující a konstruktivní prvek lze pokládat myslící subjekt. Pokud bychom si tuto situaci chtěli znázornit prostřednictvím obrazného přirovnání, klasický poznávající výkon byl popsatelný jako intelektální odečítání stěžejních kvalit předmětného světa, kdy rozhodujícím činitelem pro výsledek tohoto procesu byly kvality poznávaného světa. Novověká noetika staví do centra zájmu poznávající subjekt, který v procesu noese představuje “světlinu bytí”, jež do svého okolí vyzařuje “světlo poznání” a takto je s to okolní jsoucna poznávat do té “vzdálenosti”, do které jeho “svítivý efekt” působí.

Vraťme se k historicky prvnímu pokusu dovést ke zdárnému konci myšlenkový experiment v rámci cesty k nezpochybnitelnému základu našich noetických aktivit. Pokud budeme spolu s Descartesem sledovat průběh důkazu, jehož zadáním je objevit jistý, neodiskutovatelně výchozí bod pro jakékoliv následující zkoumání, měli bychom si připomenout rozlišení mezi věcmi materiálního světa neschopných sebereflexivních aktů a inteligentními bytostmi těchto aktů schopných. Součástí myšlenkových výkonů vědomím nadaných jsoucen je i možnost virtuální anihilace všech ostatních materiálních entit včetně tělesného nosiče, na kterém je vědomí fixováno. Při kterémkoliv myšlenkovém aktu se totiž jako jediný vykazatelný moment ukazuje samotný subjekt myšlení, který obstojí i při opakovaných pokusech negovat jej - vždy se skrývá v pozadí jako poslední přítomná a nepopiratelná skutečnost. Proto se nakonec i otec tohoto algoritmu uchyluje k tezi “Myslím, tedy jsem” a nikoliv k tezi opačné.

Zkusme si však tuto znovu tezi analyzovat. Vzhledem k provázanosti myšlenkového výkonu a jsoucen vyskytujících se v jednotlivých výrocích (včetně Já samotného) není tak zcela snadné stanovit alfu a omegu v zájmu rozlišení podmiňujícího a podmíněného. Stejně tak není snadné přijmout fakt, že veškeré ostatní živé organismy lze pod podmínkou “...jsem pouze potud, pokud jsem myslící” prohlásit za neexistující. Také pro mnohé ekologicky zaměřené bude zřejmě zatěžko akceptovat jinou parafrázi již několikrát uvedeného výchozího tvrzení “...jsem účasten na bytí teprve a jedině, když jsem myslící”. Nezpochybnitelnost výsledku Descartovy úvahy zároveň spočívá v obtížnosti dokázat existenci jako takovou (můžeme si zde připomenout letitou snahu filosofujících myslitelů dokázat alespoň existenci Boha, v jehož případě se nabízí několik význačných mohutností, díky kterým by měl být celý proces dokazování značně usnadněn). Teprve libovolný myšlenkový výkon se zdá být neotřesitelnou skutečností, a co víc, teprve jeho prostřednictvím se nám objevuje bytí, teprve s jeho pomocí získáváme jistotu kýžené existence. Ovšem je třeba dodat, že se jedná o důkaz existence (a když budeme přesní a skromní, o důkaz existence myslícího Já, jelikož ostatní jsoucna mi zůstávají uzavřeny jako doposud a jejich bytí zaznamenáváme pouze intuicí), přičemž se jednostranně spoléhá na fakt, že vrstvu materiálního světa lze myslet jakožto nejsoucí, zatímco podobný krok je ve sféře myslících inteligencí neuskutečnitelný. Nakonec i nesčetněkrát opakovaná věta “Cogito, ergo sum” hovoří pouze o bytí Já, takže bytí ostatního virtuálně suspendovaného světa zůstává nadále nedostupné. Jak se ovšem nyní chovat ke všemu rozprostraněnému, které bylo v předchozím úspěšně zpochybněno ? Jako nedokazatelné, ontologicky nejisté, neprůkazné v základní ontologické kvalitě jakoby ztrácí svou ontologickou hodnotu (kterou právě získalo vědomím nadané jsoucno), je nepostižitelné, navázat s ním jakoukoliv komunikaci a překlenout onen propastný ontologický rozdíl se zdá být nemožné. A naopak - můžeme si jako myslící bytosti nadané vědomím dovolit devalvovat veškerý svět jenom proto, že mu schází schopnost sebedokazování, sebepojetí a že se v našem vědomí vykazuje jako bytostně nedokazatelná a pouze intuitivně tušená skutečnost ?

V Descartesově podání je tedy dosaženo předpokládaného cíle - je zde metodicky dokonale předveden důkaz existence některého ze jsoucen - se kterým se zároveň objevuje jeho dosud netušená kvalita : naprostá samostatnost a ontologická nezávislost sebedokazujícího se myslícího subjektu.

Logická nemožnost postupovat při procesu dokazování od vrstvy materiálních jsoucen (“čekajících” teprve na své ontologické ukotvení) znemožňuje vposledku výchozí tvrzení obrátit a obhajovat evolučně a intuitivně přijatelnou tezi “Jsem, a potom myslím”, a to především s ohledem na prioritu dokazování. Zcela v souladu s běžnou zkušeností se přece nabízí interpretace nepřeceňující význam myšlenkových operací umožňujících vést důkaz existence jsoucen, ale mimo oblast podléhající vedení důkazu se zdůrazňuje bytí jednotlivých přirozených systémů, složité procesy organizace vzájemně podmíněných celků v látkově-energetickém poli Země apod.

V případě, že bez výhrady přijmeme Descartův postup, dojdeme s největší pravděpodobností k témuž výsledku, ke kterému dospěli novověcí myslitelé následující výkon svého slavného předchůdce - postavíme opuštěný subjekt mimo svět věcí, se kterými se denně setkáváme, nebývale zhodnotíme a možná přeceníme vlastnost myslícího subjektu vědomě se vypořádávat se světem jemu zjevovaných skutečností a myšlenkově konstruovat všechen intelektuálně dostupný svět.

Zůstane zřejmě otázkou, jak správně axiologicky zhodnotit obě uváděné vrstvy skutečnosti, jak přičlenit vrstvu materiálních jsoucen sféře vědomého bytí, jak přiblížit nebo zprostředkovat svět tělesné existence vrstvě netělesného, nerozprostraněného bytí. Dosavadní nejasnost v odpovědích na takto položené otázky by však podle mého názoru neměly zakládat přehlíživý a jednostranně dominantní přístup ze strany myslícího, substancializovaného Já vzhledem k nevědomému přirozenému světu, jehož ontickou a ontotvornou sílu teprve objevujeme.