Každý má svou pravdu

 

       S tímto tvrzením jsme se asi setkali dříve, než jsme zasedli do lavic vysoké školy, a určitě před tím, než jsme filosofickým školením získali fundovanou odpověď na tento častý obranářský výrok, jenž se uplatňuje napříč sociálními, věkovými a intelektuálními vrstvami. Pokud již uvádím, že jsme to právě my filosofující, kdo třímá tu správnou odpověď na všeodzbrojující větu, měl bych se alespoň pokusit o tom v následujícím textu přesvědčit.

       I když se k této tezi hlásí (zpravidla nereflektovaně) ohromné množství diskutujících, spadá tento výrok  především do kompetence filosofie. Věta “Každý má svou pravdu” má většinou za úkol uzavřít nerozhodnutelý spor, kdy disputující nejsou s to předložit definitivní a nezpochybnitelný argument pro své stanovisko a zároveň se jim nedaří najít jakéhokoliv společného jmenovatele, který by mohl tvořit základ přijatelného kompromisu. Můžeme namítnout, že se jedná pouze o různý stupeň informovanosti, ale takováto pře je brzy vyřešena ve prospěch lépe informovaného. Problém zde tedy nespočívá v rozmanitosti předsudků, návyků, případně hodnotových postojů, což jsou stěžejní, mnohdy neuvědoměné předpoklady názorové divergence. Předchůdná nereflektovaná názorová a hodnotová “výbava” tvoří nepřekročitelné jádro jakýchkoliv dialogických rozepří. Do názorového střetu navíc často vstupují takové prvky, které se již věci samotné příliš netýkají, např. snaha protivníka znemožnit nebo sociálně deprimovat plus veškeré emotivně podmíněné reakce (silové zastrašování a jiné manipulativní postupy) - jedná se pak spíše o způsoby prosazení vlastního postoje namísto pečlivě vyargumentovaných, koncepčně zvládnutých pozic. Pokud pomineme tyto nenáležité praktiky, stále je třeba počítat s celým komplexem intelektuálních, zkušenostních a hodnotových predispozic každého účastníka dialogu, které jsou pevnou součástí všech “výstupů” a které lze odstraňovat pouze dlouhodobým pohybem reflexe.

       V dějinách myšlení se názor o možnosti či přímo nutnosti zbavovat se veškerých předchůdných a tradovaných sedlin udržoval až  do vydání kánonu filosofické hermeneutiky (H.G. Gadamer, Wahrheit und Metode, 1965), ve kterém jeho autor pojímá a vítá předsudek jako jedinečné východisko při tvorbě soudů o vnějším i vnitřním světě. Úkolem filosofické hermeneutiky pak není radikálně ztrhat veškerou názorovou  a intelektuální připravenost, se kterou vstupujeme do dialogu, jelikož právě tato výbava představuje nenahraditelný opěrný bod při vyrovnávání se s “textem” tohoto světa; naopak zadání  hermeneutiky jakožto obecné teorie výkladu spočívá jednak ve vypracování vlastní koncepce adekvátního přístupu k jednotlivým textům, jednak v důrazu na vždy apriorní předstupeň rozumění, bez kterého je konečný tvar určitého pochopení skutečnosti nemyslitelný. Uplatnění výkladového principu pak spočívá v neustálém projasňování veškerých dostupných dat jakožto výsledku vnějších podnětů a předběžného rozumění konkrétního subjektu. 

       Zaměříme-li pozornost na výstupy vědeckých výzkumů souvisejících s teorií poznání, můžeme konstatovat, že i zde lze jistou argumentaci pro nerozhodnutelnost a názorovou divergenci zaznamenat. Vybereme-li si ze spektra výpovědí tu, kterou podává evoluční ontologie, dozvídáme se, že stěžejní rozdíl zapřičiňující diferentní stanoviska spočívá ve způsobu přenosu příslušného typu informace.

       V případě přirozených systémů dochází ke specifickému přepisu genetické informace, kdy se spolu s informací resp. souborem informací přenáší i její nosič, takže v průběhu čtení předávaného korpusu se daný informační celek kopíruje zcela přesně, přičemž k mutacím, odchylkám a nepředpokládaným deformacím dochází spíše výjimečně. Tento způsob přenosu zajišťuje především maximální spolehlivost, nezpochybnitelnou přesnost a jednoznačnost, což v převedení do ontické oblasti znamená výraznou rigiditu a stabilitu každého přirozeného informačně předepsaného systému.

       V případě tzv. sociokulturní informace se setkáváme se zásadně odlišným způsobem získávání, uchovávání a přenášení konstitutivních ontických jednotek - tj. informací. Především se jedná o dosud neprozkoumané přenášení (ergo získávání) údajů z vnějšího i vnitřního světa myslících bytostí, kdy fundamentální úlohu zde sehrávají zvukové vlny a proudy fotonů jakožto nosiče nám dostupných záznamů našeho blízkého i vzdálenějšího okolí. Asi i jistá éteričnost těchto nositelů našeho poznání se zřejmě podepisuje na kategorických nepřesnostech a deformacích našeho poznání ve vztahu k jednotné, informacemi nabité skutečnosti. Dalším nepřekročitelným omezením je pravděpodobně naše epigenetická paměť, jež je založena pro dočasnou, individuální, vnitrodruhově specifickou (a jedině jemu srozumitelnou) orientaci životního pohybu, která však na rozdíl od paměti genetické zaniká spolu s krátkým příběhem svého nositele. Doplňme, že její informační hodnota je navíc snížena tím, že základem jejího obsahu byla po celý její individuální životní cyklus makroskopická úroveň skutečnosti, tzn. explikátní, nikoliv implikátní řád bytí.