Než si na tuto otázku alespoň částečně odpovíme, než dosáhneme zčásti uspokojivou, více či méně vyčerpávající a orientující odpověď, budeme nejprve sledovat poměrně netradiční příspěvek dnes již zavedené kapacity v oblasti skeptické filosofie - Richarda Rortyho. Jeho práce Contingency, Irony and Solidarity již byla přeložena a vydána i v češtině, my budeme vycházet z dříve pořízeného překladu kapitoly “Nahodilost řeči” (péčí ostravského filosofa Tomáše Hauera), jež se v roce 1994 objevila v zářijovém vydání časopisu “Host”.

Rorty způsobem sobě vlastním vyprazdňuje svět od jakékoliv charakeristiky, ke které by se mohl pozorovatel později odvolávat. Tento krok postihuje nejen svět samotný, ale i novověkem protežovaný subjekt s jeho výsadním postavením nemajícím v dostupném vesmíru obdobu. Každý rekurs ke zkušenostně známému světu jakožto skutečnosti vnější, stejně tak k možná ještě důvěrněji známénu světu vnitřnímu, nepřipadá v Rortyho podání v úvahu, protože bychom museli předpokládat původní jazyk, který používal Stvořitel při konstrukci tohoto světa. Úkolem našeho zprostředkujícího média - etnického jazyka - by pak bylo tento původní jazyk Stvoření odhalovat a v něm samém pak svět vyjadřovat a znázorňovat. Pokud už si stanovíme specifický jazykový kód pro pravidelné testování světa, svět sám nám však nedokáže navrhnout, kterým jazykem se k němu máme přibližovat. Jakýkoliv větší či menší úspěch při popisu světa ovšem nemůže znamenat, že by to byl popis (a pravda v něm obsažená) ne-lidský, že bychom tímto svět zasáhli v jeho prefabrikovaných charakteristikách a že by se jednalo o popis finální - jak připomíná Rorty “...nebudeme věřit, že svět sám se z vlastní iniciativy rozkládá do vytvarovaných špalků zvaných ´fakta´”. Neutuchající snaha nalézt kritéria, jež by s konečnou platností určila privilegované pojmosloví k jedinému, a proto závaznému popisu světa, prozrazuje zpětně předpoklad existence esenciálních charakteristik světa, což se Rortymu zdá být i vzhledem k předchozímu principiálně pochybené. Pokud se budeme pohybovat na úrovni tradiční představy esenciálního založení reality a subjektu a korespondenčního pojetí pravdy, můžeme kritizovat jednak názorové celky a přesvědčení, jednak jednotlivé osobní tužby. V prvním případě proto, že nekorespondují s vnější realitou, ve druhém případě pak proto, že neodpovídají základnímu charakteru lidského já - tudíž jsou nepřirozené. Pro celková pojmosloví (slovníky) pak podle Rortyho platí jejich nenahraditelnost a neredukovatelnost na nějakou původní, jednotící pojmovou skládačku, v jejímž rámci jsou veškeré dílčí alternativy zaměnitelné. Jak dodává “...vytváření nových pojmosloví není výsledkem úspěšného sestavení jednotlivých dílů skládačky”. Analogií pro vytváření nových pojmosloví je například vynález nových nástrojů, které mají nahradit staré. Je zde ovšem jeden nepřekročitelný rozdíl - zatímco řemeslník “...ještě před uchopením anebo vymyšlením nového nástroje ví, jakou práci s ním potřebuje udělat,...básník, filosof je obvykle neschopný přesně vysvětlit, co chce udělat, dříve, než vyvine jazyk, ve kterém se mu to podaří; jeho nové pojmosloví poprvé umožní formulaci svého vlastního účelu.”

Jako další fakt zpochybňující přesnost, úplnost a přesvědčivost jednotlivých etnických jazyků uvádí Rorty tzv. přechodnou teorii, kdy každý účastník perspektivního dialogu musí své rozumění jinému slovníku poopravovat, přizpůsobovat novým vstupům až do jistého, leč neúplného sjednocení vzájemných jazykových očekávání (totéž platí i pro teorii chování).

K problému kontingence našeho světa, její vševládné moci a šíři jejího působení připojuje Rorty následující teze, které snad ani nepřísluší komentovat : Náš jazyk a naše kultury jsou nahodilé, jsou výsledkem tisíců nepatrných mutací, které si nacházely své místo (a milionu těch, které si své místo nenašly)... Různé konstelace příčinných sil jsou nahodilými faktory, které způsobily, že některé věci se pro nás staly předmětem konverzace a jiné ne... protože ke vzniku opravdové novosti může dojít i ve světě slepých, nahodilých, mechanických sil...když nadešel čas orchidejí, nebyly ony o nic méně nové či zázračné proto, že jejich vznik byl způsoben jen naprostou nahodilostí nutné podmínky jejich existence...

V jednom však Rorty jakoby nechtě přiznává souvislost účelově vytvořené teorie s postihovanou realitou, vlastně jejich intimní korespondenci - a to v okamžiku, kdy srovnává přínos Galileova vědeckého objevu z pozic positivistické filosofie, která Galileovi připisuje vynalezení slov potřebných k souhlasu se světem, zatímco stejný příspěvek hodnotí přívrženci D.Davidsona jako nalezení nástroje vhodnějšího ke konkrétním účelům než všechny předchozí. Pokusme se tyto dle Rortyho nesouměřitelné pozice srovnat. Podle positivismu spočíval Galileiho výkon v zavedení nových slov, díky kterým sestavil popis světa odpovídající skutečnosti lépe než do té doby platný popis Aristotelův. Pokud nyní budeme termín “slovo” chápat jako přibližný ekvivalent termínu “nástroj” a odhalení přesnějšího a přesvědčivějšího popisu za jeden z konkrétních účelů celého Galileiho objevu, budou nám zřejmě obě zmíněné pozice splývat - což by pravděpodobně Rorty bez dalšího nepřipustil. Nám však předchozí srovnání ukázalo velmi podobný pohled na Galileiho dějinnou úlohu, ačkoli z Rortyho výchozích tezí měl vyplynout zřetelný ideový rozdíl.

Na závěr své stati upozorňuje Rorty (podobně jako autoři z okruhu analytické filosofie) na specificky lidskou, plnou odkázanost na jednotlivé etnické jazyky, jejichž prostřednictvím si teprve vytváříme vlastní obraz světa - tzn. záleží zcela a naprosto na možnostech jednotlivých etnických jazyků určitým (nebo spíše určitě neurčitým) způsobem mapovat nám mentálně a fyzicky dostupné veškerenstvo. Takto jsou jakékoliv výstupy za nebo mimo lingvistickou výbavu principiálně zapovězeny - přesněji Rorty : “...nemáme žádné předlingvistické vědomí, jemuž by jazyk musel být adekvátní, žádné hluboké vědomí toho, jaké věci jsou...”. Tato stručná teze chce zřejmě varovat před jakýmkoliv noetickým optimismem spočívajícím v pokusech překonat naši bytostnou vazbu na národní jazyk; připomněl bych zvláště pokusy východní provenience spoléhající na soustavný výcvik, vyvolávaní a opakované dosahování mystických prožitků, které nás mají podle východních guru vrátit do před-jazykového, před-subjekt-objektového vnímání skutečnosti.

Poslední řádky stati, ze které čerpáme předkládané úvahy, hodlají předvést naši pozornosti problém ontického, ontologického a noetického zhodnocení náhody. Tomuto kroku předchází odbožštění všech dosud uctívaných entit - jazyka, vědomí, společnosti aj.- se kterými máme napříště zacházet jako s produkty času a náhody. Teprve odstraněním božského prvku z dosud protežovaných a gloriolou božství nadaných jsoucen můžeme dosáhnout docenění náhody jakožto dosud onticky a ontologicky zcela opomíjeného a podceňovaného modu reality stavěného filosofickou a teologickou tradicí do nežádoucího ústraní. Náhoda se v dějinách evropského myšlení neuplatnila zejména jako ontické a ontologické opozitum nutnosti, jako zásadně oslabený modus skutečnosti pokoušející se narušit nadvládu kausálního spojení jevů.

Z dějin filosofie asi známe různá pojetí kategorie nahodilého, nejfrekventovanějším ergo nejznámějším se stalo nakonec to, jež za náhodu pokládá nenutné střetnutí jinak nutných procesů. Zkráceně vyvodíme, že takovýto náhled již umožňuje přijmout náhodu jako ontotvorný prvek skutečnosti, jako plnohodnotný způsob uskutečňování bytí, přičemž výsledky tohoto druhu působení jsou (zvláště v oblasti evoluce biotických systémů) v principu srovnatelné s efektem přísně determinovaných procesů.

Protože toto téma by stálo za samostatnou úvahu, kterou zde již z kapacitních důvodu nemůžeme dále rozvíjet, odkazujeme na stále podnětnou publikaci “Kategorie nahodilého v dějinách filosofického myšlení” z pera brněnského filosofa Jaromíra Bartoše.

Náš příspěvek uzavřeme krátkým citátem Sigmunda Freuda, který se k výše probíranému vyjádřil takto : “...považovat náhodu za něco, co je dostatečně cenné, aby to určovalo náš osud...”.