Vítězslav Bican

Pokud si máme vybrat mezi dvěma takto formulovanými výroky, nemělo by nám činit žádný větší problém, vybrat si podle citu, podle našeho filosofického zvyku, který se tak jako tak vždy nějakým způsobem vztahuje k autoritám naší dějinně-filosofické tradice. Nejde se nepozastavit nad Descartesovým tvrzením a říci si, že on to vlastně myslí správně. Ano Descartes nás utvrzuje v tom, že o tom, zda jsme, se vždy přesvědčíme až pouze tím, že zpozorujeme naši vlastní rozumovou aktivitu. Jeho postoj se zdá celkem jasný a jednoduchý a s trochou filosofického nadání by napadl nejspíše více filosofů.Tahle metodická skepse nás vede k přijetí Descartesova stanoviska jako jasného a díky své přesvědčivosti i jako dostatečně podloženého. Filosofický cit a znalost dějin filosofie francouzského novověku a mimo to také pochopení skeptické metody nás vedou ke zvolení první varianty. Jak by to ale vypadalo, kdybychom se od tohoto „citu“ (pocitu?) oprostili a pokusili se tak, jak je to prospěšné učinit vždy, když nás filosofie nechá na holičkách, obrátit se mimo ni, do oblasti života a nefilosofické zkušenosti.

Lze si tady tak jednoduše představovat striktně oddělení myšlení a bytí, jejich souslednost nebo následnost? Vůbec ne. Může se sice zdát, že filosofické pojmy myšlení a existence jsou jiné, než naše skutečně žité myšlení, naše skutečně žité bytí, ale není tomu tak. Filosofie si své pojmy vypracovala a zabstrahovala svévolně a nezávisle na to, jak tyto věci v životě skutečně fungují. To jí také umožňuje přemýšlet (jak to činí i Descartes) zcela obráceně a odtrženě od normálna. Ve filosofii lze říci: „myslím, tedy jsem“, v životě je ale nutné přitakat jednoznačnému „jsem, a pak myslím“. Je přeci evidentní, že myslet může jen něco, že je myšlení pouze nějakého konkrétního subjektu. A ten musí před tím, než „začne“ myslet, být už nějak minimálně konstituován, musí už nějak být. Chci se přiklonit k této linii přemýšlení o životě, a proto, mám-li si z obou verzí vybrat, volím druhou. To, že jsem předchází a umožňuje to, že myslím a mohu myslet.

Proč bychom si ale měli vybírat mezi těmito dvěma výroky, jako by se navzájem striktně vylučovaly? Ono tomu totiž tak není. Descartesovo „myslím, tedy jsem“ totiž neznamená, že napřed jsem a až poté se konstituuji jako existující bytost. Descartesova snaha je pouze taková, že se vlastní existenci, o kterou mu jde především, snaží potvrdit a dokázat tím, že dojde k něčemu nezpochybnitelnému. Je úplně jedno, že toto nezpochybnitelné je právě vlastní pochybování. Pro Descarta to znamená pouze základ a nikoli přednost před existencí. Oba výroky by se tedy daly klidně sloučit do: „jsem a pak myslím, čímž se utvrzuji v tom, že jsem“. Takto by hlavním a primárně důležitým výrokem byl právě ten, že nejdříve musím být a teprve pak se sebou mohu dělat nějaké věci, jako například myslet. Nejde nám teď o to, že bez myšlení by naše „jsem“ bylo neplnohodnotné, nedostatečné a možná i zbytečné. To asi ano, ale nejde o nějaké specifické jsem, nýbrž o zcela normální fyzickou existenci. A ta nemusí mít s myšlením nic společného. Nejde ani o to, že i kdybych nakrásně byl, ale nemyslel, nedokázal bych si tuto otázku vůbec položit, neuvědomoval bych si sebe sama. Přesto bych ale nějakým způsobem mohl být – i bez myšlení. Myslet však naopak nemohu, aniž bych byl. Neexistuje a není možné si představit nic, co myslí a zároveň není, neexistuje myslící nic, protože co není, je nic. Chce- a může-li něco myslet, musí vždy napřed být něčím, myšlení může být vždy myšlením pouze nějakého něco, substrátu, osoby. Až poté, když toto něco existuje, může to začít myslet. Každý člověk byl napřed novorozeně, kojenec, něco a až poté – snad – začal nebo začne i tak nějak myslet.