Vítězslav Bican

Je příznačné a krásné, jak se první dvě témata tohoto semináře vylučují. Pokud má každý svou pravdu, tak vůči těm ostatním vždy tak trochu působí jako lhář. Jejich pravdy jsou jiné, a proto také je tak trochu každý zlodějem. Každý má částečně svou pravdu, každý tedy částečně lže, každý tedy částečně (nebo i více, zcela podle možností a schopností) krade. Ještě větší chaos by vznikl, kdybychom do toho zamíchali třetí téma, tedy to, že někdo může něco říkat správně, ale přitom nemít pravdu. Takto odsoudit ke zločinům nepravdivého mluvení, tedy lhaní, tedy krádeži, by potom mohlo být možné úplně u každého chudáka člověka. Máme se ale zabývat pouze jedním, což je sice tak trochu ochuzením možností našeho myšlenkového rozletu, ale přeci jen jistou základnou, která se zdá neuvádět nás do naprostého zmatku, co se týká problematiky pravdy a jejího vlastnění či nic. Pokusme se soustředit pouze na onen výrok, že každý má svou pravdu.

Potom bychom ovšem potřebovali tento výrok nejprve zcela rozpitvat a zjistit, co jeho čtyři součásti vlastně znamenají. Co to vlastně znamená „každý“, co to vlastně znamená „mít“, co to vlastně znamená „svou“, co to vlastně znamená „pravda“. Vím, je to poněkud alibistické, protože většinou se předpokládá, že těm slovům každý tak nějak předem rozumí, že se máme zabývat jejich celkem, celým výrokem. Dobře. Ustoupím od své zvrhlé pozice a pokusím se jim také nějak rozumět, ačkoli to pro mne narozdíl od ostatních bude asi trochu problémem. Ale co.

Když říkáme, že každý má svou pravdu, v podstatě tím myslíme většinou pouze to, že každý má právo vidět věci ze svého vlastního pohledu, ze svého specifického úhlu a takto k nim také zaujímat stanovisko. Že má každý právo říci svůj vlastní názor, svou vlastní pravdu, že se nikdo nemusí ohlížet na pravdy a názory ostatních. Hloubka a podstata tohoto výroku je ale jiná, neznamená pouze, že se lidé ve svých výrocích a pravdách vzájemně nemusí podobat, že si nemusí vyhovovat, ale to, že to ve finále ani možné není. Každý člověk se vytvořením své vlastní pravdy vytvoří také vlastní svět, který je podle této pravdy utvářen a je podle této pravdy konstruován. Každý jiný člověk potom žije v jiném světě, každý má svou pravdu. Toto je skutečný stav myslí všech lidí na celém světě, nelze najít ani jedinou dvojici, která by měla své pravdy stejné. Každý se svým způsobem chová, svým způsobem jedná, svým způsobem argumentuje, zcela podle své pravdy, která samozřejmě není nějakou vyřčenou životní moudrostí, nějakým uvědomovaným pravidlem, ale je jaksi v základu života každého. Pravdou v tomto smyslu není myšlena ani nějaká Pravda vyskytující se ve formě víry. Je to prostě to, jak člověk žije, jak se pohybuje ve světě. Toto znamená pravda, nikoli nějaké teze, kterých se člověk jakoby vědomě drží, které má napsané jako své životní motto.

Zcela logicky se potom musíme také ptát, jak je to možné, že vedle sebe lidé nakonec dokážou žít, že do sebe nenarážejí takovým způsobem, že je to musí zákonitě zničit, pokud má každý svou pravdu, pokud má každý svůj způsob života. Pokud má každý svou pravdu vypadalo by to, že není možné aby se lidé domluvili. Ve skutečnosti ale vidíme, že to možné je, že si lidé mohou rozumět. Děje se to zcela jednoduše tím, co kolem sebe každý den vidíme, co každodenně potkáváme. Lidé svou pravdu zahazují a potlačují, zbavují se jí a přijímají pravdu jiných. Proto se nakonec pravdy některých lidí ukážou jako silnější, takže se může zdát, že není pravda, že má každý svou pravdu. Co je tedy pravda? A co z toho je má pravda?