Otázka, zda můžeme poznávat svět, se mi jeví jako nesmyslná nebo přinejmenším zavádějící. Myslím si totiž, že subjekt-člověk je schopen poznávat realitu kolem sebe, celý svět a je si toho vědom.

Už jen to, že jsme schopni odpovědět, potažmo zaregistrovat tuto otázku, je dokladem naší schopnosti poznávat realitu a adekvátně na ni reagovat. Víme, co po nás dotyčný chce, jak by měla zhruba vypadat odpověď apod. Tato parciální situace se dá zobecnit na celý poznávací proces. K tomuto aktu jsme fyziologicky vybaveni a tudíž naše poznávací mohutnost je absolutně nezpochybnitelná.

Z prvního odstavce je patrné, že nezpochybňuji možnost člověka poznávat. Poznání je atributem subjektu. Problém, dle mého soudu, vzniká v následující rovině, respektive jej vidím v PROCESU poznání. Poznání samotné je nezpochybnitelné, proces samotný také,což znamená, že proces poznání má nějaká kritéria, nějakou strukturu , ale problém vzniká v jeho adekvátnosti, správnosti atd. Ptejme se tedy, JAK, CO, PROČ … subjekt poznává a ne ZDA poznává. Můžeme vést sáhodlouhé učené spory, zda poznáváme smysly nebo rozumem, a priori nebo a posteriori, realitu nebo fikci. Je smysluplné (alespoň si to filozofie myslí) poznání interpretovat. Ano, s tím se dá souhlasit, jak již bylo mnohokrát řečeno, dá se zpochybňovat jakýkoliv proces poznání, nikoliv poznání samotné.

V závěru této krátké úvahy bych navrhl změnit výše uvedenou otázku na Proč si myslíme, že můžeme tímto způsobem poznávat svět?. Radikálnější požadavek by zněl asi takto: Proč víme, že můžeme poznávat svět?.