Vypadá to na velmi kulišáckou otázku. Je naše schopnost myšlení základem nebo podstatou naší existence? Nebo fakt, že existujeme jako jednotlivé subjekty znamená, že myslíme, resp. je atributem existence subjektu-člověka schopnost racionálního poznání?

Z úvodního náčrtu je patrné, že odpověď na toto téma je již předem zodpovězena.. Dá se tedy říct, že to, že JSME podmiňuje to, že MYSLÍME a samozřejmě naopak. Vztah bytí a myšlení není hierarchický, ale rovnocenný. Každý z nás si uvědomuje svou existenci na tomto světě, a právě již v tomto uvědomění je explicitně obsaženo myšlení. Pouhým uvědoměním už totiž myslíme, to znamená, že víme o své existenci, o tom, že jsme.

V dějinách filosofie nalezneme bezpočet interpretací tohoto vztahu, jedni se kloní k první variantě, druzí se spíše podepisují pod druhou, ale samotná otázka „jsem, a pak myslím“už totiž vypadá docela „nevěrohodně“. Může být totiž také chápána tak, že schopnost myslet je až druhotným aspektem naší existence. Zprvu se to zdá jasné. Samozřejmě, že kdybychom neexistovali, těžko bychom mohli myslet. Ale pokusme se tento problém otočit. Existovali bychom bez racionality? Myslím si, že s největší pravděpodobností ano. Ptejme se ale dále. Byla by taková existence smysluplná, byla by to EXISTENCE? Člověk právě proto, že má schopnost myslet, může mluvit o své existenci, protože je schopen ji reflektovat a přemýšlet o ní, což mu pomáhá přežít ve světě nebo dokonce je to schopnost racionálního myšlení, která dovoluje člověku vůbec bý t člověkem.

To jsou asi nejzákladnější důvody, proč je existence člověka nedělitelně spojena se schopností racionality. Člověk je bytost rozumová. Snad…