Petr Charvát

Na první pohled se zdá, že takto postavená otázka vlastně nemá smysl. Laikovi by se mohlo zdát, že jde o paradox nebo o nějakou trapnou filozofickou aporii. Normálně, myslím v běžné komunikaci, se často rozdíl mezi správností a pravdivostí stírá. Používají se obraty typu „Děláš to správně..., Říkáš to správně...“ apod. Problém vězí v tom, že se správnost a pravdivost překrývají nebo dokonce zaměňují. A právě v tento moment musí studentovi filozofie začít doslova „vařit“ krev, protože ON už ví... ! Teda měl by vědět, že vše je trošku jinak.

Myslím si, že toto téma zasahuje do dvou oborů filozofie – do logiky a do gnoseologie. Logická rovina je myslím naprosto zřetelná a také otázka po kritériu správnosti a pravdivosti POZNÁNÍ, problém gnoseologie, je v tady také patrná.

Logická rovina – víme, že logická správnost je spojena s úsudkem, neboť (zjednodušeně řečeno) na základě správnosti je závěr odvoditelný nebo vyplývá z premis. Logická správnost se však nevztahuje ke konkrétnímu obsahu jednotlivých premis, je dáná obecnými logickými pravidly.

Gnoseologická rovina- v teorii poznání se problém pravdivosti jeví jako fundamentální. Filozofie definuje pravdu několika způsoby (žádný není obecně platný), zná několik teorií pravdy (od korespondenční teorie pravdy, přes konsensuální, až po koherenční). V samotné gnoseologii pak jsme nuceni řešit, zda je naše poznání pravdivé, adekvátní apod.

Odpověď na téma „Správně to říkáte, ale pravdu nemáte“ by tedy mohla být zodpovězena jak „formálně logicky“, tak i z pohledu teorie poznání. Možná, že řešení nabízí právě formální logika, ve které oba procesy- správnost a pravdivost – spolu souvisí, neboť při PRAVDIVÝCH premisách nemůžeme dojít k NEpravdivému závěru, a to při SPRÁVNÉM usuzování. V gnoseologii jde spíše o již zmíněnou adekvátnost, resp. samotnou pravdivost poznání. Je možné, něco SPRÁVNĚ (logicky, gramaticky) říkat, ale toto tvrzení nemusí být PRAVDIVÉ. Jinak řečeno, správnost neznamená pravdivost.