HRANICE LIDSKÉHO POZNÁNÍ

HLP lze chápat asi ve dvou rovinách:

1-problém složeného hlavolamu (=poznaného světa), tj. spíš než radost pocit zklamání,

2-neschopnost složit hlavolam, nedostek technický nebo v know-how.

Předpokládám, že se máme zamýšlet spíše směrem 2, 1 zřejmě nehrozí.

Technické nedostatky, tj. fyzikální, biologická, chemická omezení jsou podle mě dost evidentní. (Supermani a terminátoři jsou - zatím - možní jen v televizi.) Převážná část těchto omezení se jeví jako „vnější“, tj. přírodní podmínky, fyzikální zákony makrosvěta apod.) Nemenší omezení jsou však člověku v člověku samém („vnitřní“). )Zde také samozřejmě hrají roli fyzikální, biologické apod. interakce.)

Vnitřní omezení je především úzké spektrum skutečnosti každého jedince, na něž se může podrobněji při poznávání zaměřit, jeho úzká specializace. Nejde však jen o problém profesní specializace, ta vyplývá s úzce specifického a jedinečného vidění světa každého individua. Každý člověk je ve své vlastní bublině, která určuje to Jeho vidění. Současně člověk jako druh má velkou společnou bublinu, díky níž obraz lidského světa drží pohromadě a může se provozovat tzv. poznání.

Myslet si, že vidění skrze něčí bublinu je lepší, nebo dokonce pravdivější či objektivnější než přes jinou, je dogma. To však nevylučuje mezilidské vztahy: i když nemůžu něčí bublinu bezezbytku poznat, podstatné je, že ji CHCI pochopit.

S problémem bubliny souvisí i problém „přenosu“ poznání. Jak říká Emerson, ten největší objev dělá génius vždycky jen sám pro sebe! Ostatní mají z jeho díla užitek, ale zřejmě jsou některé myšlenky či poznatky nesdělitelné. I když někdo učiní skvělý objev, jeho zkušenost může být nepřenosná a tudíž všeobecně zavržena danou komunitou. O to ale možná právě jde. Neustále totiž mluvíme o hranicích lidského poznání, ve smyslu lidstva jako celku. Podstatná je ale podle mého individuální zkušenost. To po nás svět chce a v tom je také smysl existence individua.

Lidské poznání je velmi fragmentální, z fragmentů jde někdy jen těžko složit jednotný obraz a každý, i pro nás syntetický a objektivní obraz, zůstává v kontextu vesmíru jen velmi fragmentální a relativní. Navíc lidské myšlení je poměrně hodně neflexibilní, drží se svého paradigmatu a předsudků jako klíště. (S tím souvisí otázka: jakou máme jistotu, že naše poznání postupuje vůbec tzv. vpřed, že to není náš dojem?) Další mínus pro člověka je fakt, že nedokáže v plné míře využít ani svůj vlastní mozek.

Abych odpověděla na otázku, přes všechna poznávací omezení, HLP ve smyslu bodu, za než by naše poznání prostě nepokračovalo, neexistují. Podle mě má možná člověk v sobě dosud nerealizované schopnosti, které mohou některá omezení třeba i překonat. Mám na mysli zvýšenou sensibilitu vnímání k různým bežně nepřístupným sférám skutečnosti, telepatie a obecně co Jung nazývá synchronicita.

Považuji za nutné dodat, že poznání chápu v širším smyslu jako antropologickou charakteristiku, ne v úžším jako vědecky verifikované poznání. To podle mě má své hranice, právě v tom, že staví na kolektivním lidském poznání.