PRAVDA JE PĚKNÁ KREATURA A KAŽDÝ MÁ TU SVOU

Bohužel mě při tématu pravdy nenapadá prvotně adekvace názoru se skutečností, slovo „pravda“ si pro mě získalo trošku jinou konotaci.

Tzv. „pravda“ je našim oblíbeným předmětem diskusí a dohadů. Většinou v nich jde o drobnosti všedního dne a diskutujícím v zásadě ani nejde o to, aby druhý pochopil jeho názor, ale aby prostě uznal, že on má pravdu. Lidé takovému uznání své pravdy přikládají nepatřičnou důležitost, jakoby z toho dál plynuly nějaké výhody. Zdá se mi, že v pozadí je většinou skrytá potřeba po uznání ne mého momentálního názoru, který se může časem změnit, ale mé osoby. Jakoby se uznáním něčí pravdy potvrzoval zároveň něčí sociální status, řekneme-li někomu, že nemá pravdu, nevyloží si to jako pragmatický fakt, ale cítí se jako nepochopený sociální vyvrženec.

Zřejmě se nám tu jeví pravda ve dvou svých podobách – pravda, kterou si můžu mít aniž by o tom někdo věděl, ale protože jsem společensky žijící tvor tak spíše potřebuji mít právě tu pravdu, která je uznaná komunitou a přináší mi alespoň určitý žádoucí sociální status, v lepším případě i materiální výhody.

Tolik jeden podtext diskusí o pravdě. Patrně se mi ale nepodaří pravdu tak jednoduše odvrhnout. Asi lze obecně konstatovat, že skutečně - každý má tu svou pravdu, dokud se záležitost, jíž se pravda týká, nestává také záležitostí komunity. Mnohem horší je, když si jedinec (či skupinka) začnou myslet, že ta jejich pravda je ta nejlepší a že by měli o ní všemi prostředky přesvědčit co nejvíc ostatních lidí. (Ihned mě napadá pěkný příklad tzv. křesťanské pravdy.)

Nelze ale popřít, že většina jedinců určité komunity se v některých případech na pravdě shodne (hlavně potřebují-li společně potřít pravdu někoho třetího), pak lze tedy uvažovat, že by mohlo existovat něco jako objektivní obecná pravda. Ta může být určována dle britské tradice zdravým rozumem, tzv., common sence. To je sice pěkná myšlenka, jenže ústí do stejného problému, ,jestliže se najde jedinec, který bude tvrdit, že jeho common sence je ten správnější.

Narazili jsme už na další charakteristiku – pravda se vždy vyskytuje jako vztažená k určitému předmětu. Můžu mít pravdu jedině ohledně něčeho. Abstraktní pravda o sobě asi není ani možná.

Uvažujeme-li o pravdě v jejím společenském rozměru, zjistíme, že se z pravdy stala pěkná kreatura. Aby pravda zvítězila a spravedlnost byla prosazena (neboť termíny pravda – právo – spravedlnost spolu zřejmě nějak nutně souvisí), pravda se kodifikovala ve formě zákonů a jisté oprávněné instituce byly stanoveny jako její strážci. Takto může docházet k paradoxním situacím, že jedinec, o němž veřejnost i common sence sice uzná, že má pravdu, prostě tuto pravdu nemá, pokud zákon právě v tomto bodě přináší i jiný (nebo vůbec žádný) výklad. Bojovat s takovou institucí o pravdu, mi připadá jako chtít po předem naprogramovaném počítači úkon, který by ho nutil „myslet“ nad rámec svého programu.

Zdá se mi, že tato pěkná posloupnost: pravda –právo – spravedlnost, funguje ve skutečnosti trochu jinak, spíš: pravda – právo – moc. Anebo ještě spíše v opačném pořadí: kdo má moc, má samozřejmě i pravdu a právo je vždycky na jeho straně. Takovéto nepříjemné konotace termínu pravda naštěstí odpadají, uvažujeme-li o pravdě čistě vědecké nebo pragmatické pravdě jako odpovídající adaptaci na životní podmínky.

Přesto bude pravda asi něco docela závažného, když existovali a existují statisíce lidí i celé národy, co jsou ochotni pro ni i zemřít! Přitom se takové umírání za pravdu zase pojí s pocitem osobní cti a hrdosti. (U obou vraždících se stran, samozřejmě.) A dokonce s pocitem naplnění životního cíle a smyslu tím, že zemřu za pravdu. Hm. Někdy je příčinou konfliktu, že chtějí o své superpravdě přesvědčit jiné, jindy zase holá snaha ubránit se před cizí agresivní pravdou. Asi jsou i případy, kdy se holá ziskuchtivost ani za žádnou pravdu neschovává.

Možná je taková agresivní pravda vlastně ve své příčině onou adaptační a pragmatickou pravdou, kterou máme v sobě všichni zakódovanou. Nezdá se mi ale, že by se tím ospravedlňovala její agresivní rozpínavost. Ke každé pragmatické pravdě je třeba přidat odpovídající dávku tolerance, a pak se nemůže stát agresivní.