Nedávno se mi dostala do rukou skvělá povídka Teda Chianga „Příběh tvého života“ (předposl. Ikárie) věnující se právě problému jazyka a komunikace (nejen). Nebudu ji zde reprodukovat, tím se zároveň vyhnu šíření redundance a šumu. Je lépe se osobně seznámit. V této souvislosti nemůžu nezmínit také Tarkovského Solaris (původně S. Lem), o tématu komunikace s neznámým pojednává velmi pěkně.

Chiang přichází (mj.) se zajímavou dichotomií, jazykovou komunikaci dělí na informativní a performativní. Při performativní komunikaci nám vlastně nejde o sdělení nějaké informace, daná informace se sice přenáší, ale nepředstavuje pro naslouchajícího nic nového. Je to mezilidská komunikační hra ve stylu divadelního představení. Její účel je jiný než informativní. (Klasické věty „To je dnes hezky“ a mnoho dalších.) Performativní komunikace představuje většinu naší veškeré komunikace se světem. Přirozeně nemusí být jen jazyková, mezi performativní lze zařadit i psychology velmi oblíbenou tzv. „řeč těla“, která tvoří údajně přibližně 70% všech signálů námi vysílaných ostatním jedincům. V informativní komunikaci jde naopak o obsah sdělení, který je pro příjemce nový.

Lze samozřejmě polemizovat s tím, zda performativní vyjadřování předává či nepředává informaci. Buď ji skutečně nepředává (př. divadelní hra, kterou znám, nebo každý den stejný rozhovor se sousedkou), nebo s sebou nese kódovaný jiný účel souvisící většinou s instinkty (př. získat nad někým moc, svést někoho apod.). Naopak při informativní komunikaci jde skutečně o jisté „přímé“ předání nové informace, většinou v co nejjasnější, zbytečně nekódované podobě. Z tohoto hlediska můžeme performanci prakticky ztotožnit s redundancí.

Protože vědecký jazyk je mnohem méně performativní a více informační než běžný jazyk, patrně se v něm vyskytuje také řádově méně šumů. Nejvíce šumů přináší přirozeně performativní užívání jazyka. Míra šumu závisí také na oboru činnosti. Zdá se mi, že mezi humanitními vědami to šumí mnohem více než v technických a přírodovědeckých oborech. Je to dáno metodou, kterou používají, což je většinou metoda interpretace (závisí na subjektivitě), což s sebou přináší mnohem těžší dekódovatelnost sdělení než ve vědách nehumanitních.

Závěrem zpět k Chiangovi. Ukazuje, jak se právě v jazyku odráží způsob vidění světa a myšlení příslušné kultury. Při hledání takové jazykové různosti se nepotřebujeme vůbec vydávat do kosmu, stačí srovnání třeba s východními kulturami.