Je téměř jisté, že bude-li vám chtít někdo ukázat své nové akrobatické číslo na kolečkových bruslích (nebo jakékoliv jiné), začnete na něj vysílat nějaký zvláštní, samozřejmě dosud neobjevený, ale s železnou pravidelností působící druh vlnění či vibrací, který jeho akci naprosto znemožní.

Nebo jinak: Proč vždycky najdu něco jiného než právě hledám? Jistě, lze poznamenat, že přece jenom - věc, kterou hledám, je pouze jedna, kdežto těch ostatních spousty. Ovšem, my, co víme, jak se taková (někdy i dost velká) věc dokáže šikovně schovat, víme, o čem mluvíme!

Může nás uklidnit, že podobný problém se stává i fyzikům. I oni vysledovali, že se realita, když ji pozorujeme, chová jinak. Tento pocit, že se něco děje za jejich zády jinak, formulovali do Heisenbergova principu a problému korpuskulárně – vlnového dualismu.

Takové poznání může vést ke (špatně položené) otázce, jestli to přírodě stojí za to, takto nás balamutit. I z takovéto věci dokáže člověk vyvodit svou důležitost. Problém je ale spíše ten, že se takto chce vidět a proto se tak taky vidí. Jinak řečeno, záleží na našem vidění a výkladu reality a ten může být velmi mnohoznačný. Často se mi vrací ilustrativní příklad U. Eca (z Foucaultova kyvadla) o templářském poselství z Provins, které ale, viděno jinýma očima, je účetnictvím květinářky. Tedy – nic zásadně objektivního není.

Možná také souvisí takové hrátky reality se svým pozorovatelem (nebo hrátky pozorovatele s realitou?) s lidskou násilnou touhou zmocňovat se čehokoli (i poznání), která stojí proti přirozenému postoji nechat věci ukázat se, vyjevit, promlouvat.