Zdá se mi, že tuto otázku už jsme v podstatě řešili, když jsme diskutovali nad prvním tématem, nad problémem poznání. Z otázky po poznání mi automaticky vyplynula otázka, zda je naše poznávání čistě účelové, pragmaticky nastavené na přiměřenou adaptaci na systém, nebo zda existuje také něco jako „poznání pro poznání“.

Jednoduše formulováno, většina všech interakcí, kterých se člověk účastní, jsou, ať už skrytě nebo naprosto zjevně, za účelem přežití. Jsem však optimista, a proto tvrdím, že cítí-li člověk zajištěnost svého života alespoň v určitém časovém horizontu, pak mu jde skutečně o pravdu! Nikdo samozřejmě nemyslí na pravdu, když jde o přežití. Na základě vlastní zkušenosti se mi zdá, že by se mohlo jednat o určité cykly: období, kdy nám jde o přežití, střídají období, kdy nám (mimo jiné) dělá radost více promýšlet, jak je to s pravdou. Nepřímým důkazem o tom, že jde člověku o pravdu, by mohla být úžasná schopnost abstraktizace a zobecňování, jakou má lidský rozum. Potřebovali bychom něco tak složitého pro přežití? Dalším dokladem je neuvěřitelná zvědavost a zvídavost malých dětí. Celé dny dokáží zjišťovat, co to je, co se na co dá použít, proč něco je (otázka po smyslu, už zde!).

Pěkným paradoxem jsou vlastně povolání, která se mají takovým hledáním pravdy zabývat, (např. filozofie). Pak se pro příslušného jedince, honba za pravdou stává nástrojem přežití.

Nevím, jestli termín „pravda“ dostatečně vystihuje ono lidské směřování, které se netýká přežití. Při úvahách nad tématem 3 (pravda) jsem došla k závěru, že většina snah po uznání “pravdy“ je v podstatě zase jen touha po uznání jedince v rámci komunity, po uznání jeho statusu. Takto se za boj o pravdu maskuje boj za místo v hierarchii světa a ovládnutí jiného.