Václav Mílek

 

Proč si  myslíme, že můžeme poznávat svět

 

Co kdybychom si tuto otázku zjednodušili a řekli pouze: Proč si myslíme, že můžeme poznávat?  Anebo pojďme ještě dále a zamysleme se nad tím proč si vůbec něco myslíme. Řekl bych , že můžeme odpovědět pouze tím, že si to prostě myslíme, že myslíme. Tedy zdá se, že nezbývá než přijmout myšlení za evidentní. Nyní jsme, jak se zdá, něco poznali, tedy už víme, že můžeme poznávat. Co je však toto poznané? Je to součástí světa nebo něčeho jiného? Zodpovězení této otázky závisí na tom, co vztahujeme k pojmu svět. Jestliže se domníváme, že svět je sumou všeho včetně myšlenek a výplodů fantazie, pak je odpověď na ústřední otázku jasná. Jestliže bychom ze světa vyloučili např. subjekt musíme nejprve vyřešit otázky vztahu subjektu a světa (objektu). Na této pozici bychom pak mohli vyjmenovat seznam filozofů minimálně od Descarta po Hegla a zvažovat jednotlivá řešení. Je však velmi pravděpodobné, že kýženého rozřešení bychom stejně nedosáhli. Shodneme-li se ale na závěru, že něco (a není toho málo) poznáváme a že mezi těmi věcmi je i pojem světa, či vědomí o světě, pak musíme přiznat, že svět nějak poznáváme. Tento závěr není koneckonců v dějinách filozofie nový, ne náhodou připomíná ohranou námitku proti nepoznatelnosti Kantovy věci o sobě.

 

Vycházejme z jednoduché úvahy. Poznávání je zřejmě neoddělitelnou součástí lidského žití, neboť  poznání  v jeho nejzákladnější rovině se ani nelze vyhnout.  Jistě, je problémem, co považovat za nejzákladnější rovinu poznání. Zda je možné za poznání považovat prosté přijímání počitků nebo pouze jejich rozumovou reflexi. Tak či tak většina lidí se během svého individuálního vývoje dobere obojího a potom zcela přirozeně poznává své okolí, kterému říká svět.  Z této základní, minimálně reflektované zkušenosti se rodí ještě méně reflektovaný předpoklad možnosti této zkušenosti. Jednoduše: málokdo uvažuje o tom, jestli může poznávat, když poznává.

 

Tento předpoklad se stává významnější v okamžiku, když se ptáme také, jak můžeme svět poznávat. Tedy otázka na jeho pravdivost a míru. To však náleží spíše už do následujícího semináře.

 

Vrátíme-li se k původní otázce, můžeme zde objevit ještě jiný směr uvažování. Můžeme jí rozumět také v etickém smyslu. Tedy proč si myslíme, že smíme poznávat svět anebo je poznávání světa mravné? 

 

Z židovsko-křesťanského hlediska je to jednoduché, neboť podle biblické knihy Genesis po stvoření odevzdal Bůh zemi člověku a tím mu dal nejen možnost ji poznávat, ale do jisté míry i povinnost. Mytická zkušenost odpovídá tedy jednoznačně. Chceme-li však najít odpověď  v čistě rozumových východiscích, mnoho možností zdá se nemáme. Můžeme sice konstatovat, že lidský nárok na poznávání světa je přirozený, avšak tím se pouze posuneme k otázkám zda je lidská přirozenost dobrá a co je vůbec dobro. Nejschůdnější odpověď představuje asi teze o společenské zakotvenosti, o morálnosti v původním smyslu (tj. nějaké obvyklosti). Jsme tedy opět jako výše odkázáni na primární nereflektovaný nárok na poznávání světa.

 

Na tomto místě by se dalo navázat populisticky vděčným tématem etiky a ekologie, to ovšem skoro vždy upadá do bezcenného moralizování.