Existují fyzikální, biologické, … hranice lidského poznání?

Zkusme si nejprve představit situaci opačnou, neexistují žádné hranice lidského poznání. To by znamenalo, že svět můžeme poznat. Zároveň s tím je ovšem vcelku obecně přijímaný fakt, a já v tom nevidím žádný problém, že svět dosud poznán nebyl. Je sice poznáván, ale poznán nebyl, alespoň pokud dobře rozumím distinkci mezi slovy poznávat a poznat. Pak je zřejmé, že zde existuje nějaká hranice. Nyní jde o to, je-li toto omezení pouze časové (příp. i prostorové). Tomu rozumím tak, že svět je principiálně přístupný poznávacím možnostem člověka, ale lidský život nebo život lidského druhu (v extrémním případě existence světa) je příliš krátký na to, aby těchto možností stačil plně využít. K tomuto názoru můžeme připočíst také tu eventualitu, že to lidstvo do svého zániku třeba ještě stihne. Nebo, druhá možnost , je-li hranice dána přímo v poznávacích schopnostech člověka či ve struktuře (pozn. Slovo struktura zde má význam z běžného jazyka, nikoli jako pojem strukturalismu.), nebo prostě v „povaze“ světa. Ačkoliv tyto dvě varianty mohou znamenat v podstatě totéž. Takovou hranici představuje třeba rychlost světla.

V souvislosti s druhou možností je prospěšné zamyslet se nejprve nad tím, při jakém stavu poznání budeme považovat svět za poznaný. Tzv. novověká věda (ale nejen ona) usilovala při poznávání světa o rozpoznání systému zákonů nebo ještě lépe jediného univerzálního zákona, který by odhaloval a postihoval všechny jevy a procesy, jejichž prostřednictvím bychom dokonale poznali svět. Kvantová teorie ovšem v mnohém ukázala na nedostatečnost, resp.nemožnost takového poznání. Řešení, které nám však nabídla, pokud vůbec nějaké nabídla, zdá se nenaplňuje odvěkou lidskou touhu po poznání světa v jeho jednotě a celistvosti. Vnucuje se nám tedy otázka, zda za stav poznaného světa nepovažujeme pouze naplnění našich přestav o něm. Zda tedy nejzásadnější hranicí při poznání světa nepředstavují naše názory a přesvědčení. Nejedná se při tom o jen tak nějaký názor, který by člověk s novým, lepším poznáním, prostě jen tak odložil. Domnívám se, že se jedná o přesvědčení vycházející z mytických obrazů, které pomáhali nebo přímo umožňovali člověku v „nevědeckých dobách“ přežít, a v nichž je proto lidská existence zakotvena. To je možná také důvod proč jim odporující představy již v zárodku diskvalifikuje.

Pokud se pokusíme podívat se na tentýž problém z biologických hledisek, mohli bychom říci něco v tom smyslu, že lidský mozek při své „jednoduchosti“ umí, podle svého evolučního určení k řešení relativně jednoduchých sociálních situací, pracovat pouze se souvislými řetězci událostí a když se potom při fyzikálních výkladech kosmu objeví hypotéza která ve vesmíru tyto souvislosti (nejlépe kauzální) nenachází, má lidský mozek velké problémy s jejím pochopením. Toto vysvětlení mne příliš neuspokojuje, už jen proto, že se domnívám, že lidský rozum je nakonec schopen vyřešit, kdejaký složitý úkol. Já sám tedy za podstatnější považuji spíše zmíněné psychologické hranice.