Proč se o některých věcech ve slušné společnosti nemluví?

Vyjádřit se krátce k tak žhavému problému jakým je jazyk nebo vztah jazyka a skutečnosti si koleduje o utopení přívalem námitek. Proto předesílám, že to co zde napíši je zcela prosto ambicí na jakýkoliv závěr.

Nejsem sice příliš zběhlý v nejnovějších pojetích jazyka,ale přesto si myslím, že nechybuji, když přisoudím jazyku alespoň zčásti funkci nástroje. Nástroj je pak něco, co používáme jako pomůcku, vylepšení našich jiných schopností při určitých činnostech, např. motyku při práci na poli. Stejně jako používat při práci na poli dejme tomu stolní lampu se ovšem v určitých situacích jeví nemístným používání některých jazykových forem. Úvodní otázka však, zdá se, nesměřuje ani tak k formálním stránkám jako k obsahovým. Pokud se dá v jazyce vůbec smysluplně rozlišit obsah sdělení od jeho formy. Učinili jsme totiž asi všichni tu zkušenost, že rozhodující význam pro sdělení často má to, jak věc dokážeme podat (jak užíváme intonaci, postoj, mimiku atp.), zkrátka především forma než samotný obsah slovních spojeních (opět, pokud nějaký samotný obsah vůbec mají).

Popravdě řečeno mě teď zrovna nenapadá žádný případ, o němž by nebylo lze ve slušné nebo naopak v neslušné nebo v jakékoliv jiné společnosti nějakým způsobem hovořit. Proč se přesto hovor mezi určitými lidmi zpravidla jistým tématům vyhýbá může mít různé příčiny. Nicméně je v tomto fenoménu zřejmě obsaženo pro nás velmi důležité přesvědčení, že totiž to o čem se hovoří nějak souvisí s tím, na co se myslí případně s tím, co se dělá. Tedy že jazyk nějak závažně souvisí s mimojazykovou skutečností, že však není jen jejím obrazem. Ačkoliv můžeme snad připustit původ jazyka v převádění věcí na symboly, zdá se, že se v jeho běžném užívání projevuje předpoklad, že jazyk nejen skutečnost popisuje, ale i tvoří. Pro příklad takové tvůrčí činnosti poslouží třeba šíření fámy.