Cogito ergo sum jako novorozenecký křik subjektu

Descartovské cogito ergo sum jako by přímo svádělo k tomu aby bylo označeno za proklamaci subjektu. Uvědomíme-li si však, že tato myšlenka se v Descartově případě neobjevila v dějinách filozofie poprvé, musíme se zamyslet nad tím, co v ní nás vlastně vede k tomu, abychom ji pojímali jako výraz subjekt-objektového rozdělení světa.

Prvním příkladem aplikace podobného vyjádření je Augustinovo dubito ergo sum. Zdá se však, že Augustin pojímal tuto myšlenku pouze jako řečnický argument proti skepticky naladěným akademikům. To, že se subjektivismem v tomto případě nemáme co do činění, je jasné i z celkového myšlenkového diskursu v němž se Augustin pohyboval.

Z dalších uživatelů této myšlenky uveďme třeba Tomáše Akvinského. Ten užívá tuto myšlenku ve vztahu k prvotnímu intuitivnímu uchopení jsoucího, které ,ačkoliv prvotně poznané v osobě člověka, chápe Tomáš jako obecné.

To v čem se liší Descartovské cogito od předchozích, spočívá podle mého názoru právě v jeho nevztaženosti k něčemu obecnějšímu. Tradiční platónský koncept, v němž jednotlivá jsoucna, člověka nevyjímaje, byla vztažena k univerzálnímu bytí byl narušen již v pozdní scholastice a v renesanční filozofii, především jmenujme M. de Montaigne.

Descartes již pracuje v tomto paradigmatu. Ačkoliv ani on jako celá novověká epocha se ještě nemíní zcela smířit se ztrátou tak silného integračního prvku jakým byl právě pojem bytí. U Descarta se to projevilo například použitím Anselmova ontologického důkazu. Jeho Já se však už zcela osamostatňuje, stává se subjektem. Tento nový subjekt však musel být také něčím nově zajištěn, a tímto zajištěním se stala evidence jeho vlastní existence. Nešlo tedy o důkaz existence sebe samého, o níž se dá beztak pochybovat pouze na papíře, ale o vytýčení podmínek nového subjektu, mohli bychom říci o jeho definici jako něčeho, co činně existuje.