Jde o přežití nebo o pravdu?

Říká se, že nejde-li o život, jde o nic ( nebo i vulgárněji). Většinou však člověk k tomuto poznatku dospívá teprve když o život jde. Setkáme se však i s jiným přístupem, než nám předkládá tato lidová moudrost. Totiž, že za pravdu stojí (alespoň někdy) položit i život. Jinak řečeno, nejde-li o pravdu, jde o nic. Jako příklady těch, kdo se podle této teze řídili bývají uvádění třeba Sokrates nebo Jan Hus.

Otázka zda jde o přežití nebo o pravdu položená v gnoseologickém semináři evokuje mimo jiné předpoklad filozofů nahlížejících na lidské poznání z hlediska jeho biologického předurčení: Že lidské poznání je především prostředkem k přežití. To znamená, že poznání pravd, které nepřispívají k lidskému přežití jak v přírodě, tak ovšem i ve společnosti, chápou jako vedlejší produkt, jako nepodstatný nedodělek. Je pak celkem lhostejno, zda je toto poznání pravdivé či nikoli, protože pro život není důležité.

Proč však lidé umírají pro pravdu, když jako přirození tvorové by měli dávat přednost životu, mohl by někdo namítnout. I na to se dá odpovědět mnoha způsoby. Např., že tito intelektuálové, či jak je nazvat, představují jakési společenské mutace, které by svým příkladem od praxe odloučeného života mohli nakonec nezdravě ovlivňovat schopnost přežítí celku, a proto jsou života chtivým jádrem společnosti přirozeně a nevědomě eliminováni. Jak opět praví stará moudrost lepé aby jeden zemřel kvůli mnohým, než mnozí kvůli jednomu.

Proč by to nemohlo být tak nebo nějak podobně? A proč by mělo?

Na závěr si dovolím ještě jednu připomínku. Teorie podobného ražení mi silně připomímají některé momenty z filozofie A. Schopenhauera. Především myšlenkou neosobní vůle jako principu světa. Schopenhauerova filozofie byla a je pro mnohé lidi velmi přitažlivá a to i přesto, že se nezakládá na přírodovědné teorii. Proč asi?