Dětská hračka jako poznávací nástroj

Můžeme si představit situaci, kdy se dítě na základě poznání, že s konzistencí jeho hračky, dejme tomu “angličáku”, se při pádu z okna ve druhém poschodí nic podstatného nezmění, bude domnívat, že rovněž tak by se nic mimořádného nestalo, kdyby z téže výše spadl osobní automobil reálné velikosti? Pokud ano, je možno dětskou hračku považovat za nástroj poznání. Ponechejme zatím stranou, že tento poznatek není zcela správný. Problém se nám ovšem znovu vrací, když si uvědomíme, že oné hračky zde nebylo užito jako hračky, totiž při hře, ale jako experimentálního předmětu. Stejně tak mohl být hozen například kámen nebo talíř. Závěr by se pak trochu rozšířil, o to, že některé věci se rozbijí a jiné ne.

Většinou však při hře s hračkou jde o přehrávání viděných situací a jejich variování, nikoli o sledování toho, co hračka dokáže nebo jak se při dané činnosti chová. Důkazem toho je skutečnost, že autíčko může být plně nahrazeno třeba krabičkou od sirek. Při hře tedy spíše než k poznávání dochází k osvojování si určitého jednání.

Použití dětské hračky jako poznávacího nástroje se však nezřídka týká dospělých. Častým případem jsou otcové, kteří, koupí-li svým ratolestem technicky složitější hračku, si s ní sami napřed důkladně pohrají, aby zjistili, co všechno umí. Podobný princip je ovšem mnohem závažněji užíván také v přírodovědeckém výzkumu. I zde jsou konstruovány modely, z jejichž chování je analogicky uvažováno na vlastnosti a chování skutečných předmětů v reálných podmínkách. Otázkou je, jak je možné princip modelu nebo, chcete-li hračky, uplatnit také ve sféře mikro- a megasvěta. Tím se ovšem vracíme k předchozímu problému extrapolace.