Proč si myslíme, že můžeme poznávat svět?

 

 

         … to je trochu podivná otázka; alespoň pro všechny, kteří necítí jako své poslání zabývat se takovými „samozřejmostmi“. Filozof (je-li vůbec kdos takový) však právě podobná zvláštní témata přetřásá v diskusi nebo je nahazuje na smeč své vlastní důvtipnosti. Jenomže je tu ještě něco navíc, něco speciálně delikátního, co filozofovi umožňuje tuto otázku položit (a nebýt k posměchu či k pláči). Je totiž možné položit otázku ještě neuvěřitelnější, ještě více netušenou, ještě více „zbytečnou“ – tj. otázku kontrární k otázce původně kladené, čili otázku: Proč si myslíme, že svět poznávat nelze? Tato otázka také byla v minulosti již několikrát vztyčena, a třeba i jako kardinální filozofický problém.

         Ve skutečnosti však v dějinách filozofie převažuje „zdravý“ přístup, jenž možnost poznávání světa nijak nerelativizuje. Už Aristotelés začíná Metafyziku takto: „Všichni lidé touží od přirozenosti po vědění. Známkou toho jest záliba v smyslových vjemech, v nichž si libují pro ně samy, aniž hledí k jejich potřebě. Zvláště to platí o vjemech zrakových. Neboť zraku dáváme přednost takřka před všemi ostatními smysly nejen pro jeho praktický účel, nýbrž i bez ohledu na něj. To proto, že tento smysl přispívá k našemu poznání více než smysly ostatní a že nám zjevuje většinu jeho druhových rozdílů.“ U Aristotela je pak navíc smyslové poznání v hierarchii druhů poznání pochopitelně na tom nejnižším stupínku. A lidé, kteří jej aktivně provozují, řekli bychom poplatónsku řemeslníci (angličtina má výstižný ekvivalent men of experience), Aristotelovi nestojí za moc. Neboť jsou i dokonalejší procesy „poznávání světa“.     

         Bylo by opravdu redundantní důsledněji poukazovat na úspěchy přírodních (tedy empirických) věd. Tyto úspěchy jen stěží mohou plynout z něčeho jiného než z „poznávání světa“. Jak jinak bychom vysvětlili, že dnes můžeme hledět na televizi, péct v mikrovlnné troubě nebo létat do kosmu? Člověk zřejmě musel nejprve vykonat nějakou gnoseologickou operaci, něco zahlédnout, něco objevit a poznat, aby pak mohl toto „něco“ zužitkovat. A odkud by asi toto „něco“ mohlo pocházet, ne-li z našeho „světa“ (ať už toto slovo definujeme úzce i šířeji)?

         Budeme se asi muset smířit s tím, že svět poznávat lze, aniž bychom celou věc nějak hlouběji zkoumali. Možnost poznávání světa prostě odkážeme do oblasti intuice (či jak by se dala daná zřejmost nazývat) a položenou otázku odložíme jako pseudoproblém. Zvláště, když si klademe velké nároky i na poznávání entit, které z našeho světa vůbec nejsou…

 

Petr Zapletal