Obtížné je už samo porozumění takové otázce. Co znamená ´fyzikální hranice poznání´? Ještě tak tušíme, co se myslí ´biologickou hranicí poznání´ - jde zřejmě o genetickou (aj.) výbavu poznávajícího subjektu, tzn. člověka. Tato výbava, získaná a získávaná evolucí, je determinována co do obsahu a také časově: pravděpodobně žádný biologický druh (jako člověk) nezůstává „na tomto světě“ věčně. Vyřčená otázka v sobě podržuje mezeru, jež má být – jak je libo, čtenáři! – doplněna „analogicky tím ostatním“. Alespoň se tak zdá. Navrhuji proto nahradit tuto otázku otázkou možná méně exkluzivní, zato srozumitelnější a přehlednější (a co do významu de facto shodnou): Existují hranice lidského poznání?

Ani revidovanou otázku nebude možno korektně zodpovědět; alespoň v intencích, které žádá. Tváří-li se tato otázka jako zjišťovací, chce po nás asi odpovědět ano-ne. To je přesně náš případ. Jak ale odpovědět, jestliže nemáme k  ruce argument, který by přesvědčil svou nezpochybnitelností? Hranice lidského poznání lze stěží postulovat (nebo odmítnout) na základě nějakých logických pravidel. Maximálně můžeme jejich opodstatnění korektně vyvodit z premis, které však nemáme k dispozici. Není možné chtít od analytické, neempirické vědy (matematika, logika) odpověď. Znamenalo by to, že po takové vědě chceme, aby znala stav aktuálního světa, a tedy si myslíme, že je vševědoucí…

Těžko však budeme tvrdit, že požadujeme odpověď od věd empirických (tj. třeba právě fyzika, biologie). Co by znamenalo tvrzení, že hranice poznatelnosti světa je principiálně poznatelná empiricky?! Dostáváme se do potíží snad ještě zřejměji než v případě předchozím.

Odpovědí se tedy bude zabývat spíše náš dojem, jistá pravděpodobnost, že se věci mají tak a tak. To je zcela v pořádku. Ale je tu zpátky starý humovský problém, se vším všudy. Potom by mě ale zajímalo, co na to filozofie – spěchala by „racionálně“ ukázat, že odpověď je přece samozřejmě právě taková a taková?

Petr Zapletal