Odpověď bude muset být nutně dvojaká.

Míníme-li komunikačním prostředkem (pro zjednodušení) jazyk, věci se budou mít asi takto. Žádný jazyk (jakýkoli přirozený, umělá vědecká notace, jazyk poetický aj.) si nevystačí sám o sobě. Jazyk funguje jakožto jazyk jen, když označuje něco mimojazykového, něco, o čem se chceme domluvit (nejrůznější extenze a intenze; mimo to také konstrukce v Tichého smyslu) a co je tedy už nutně mimojazykové (nechceme-li upadnou v nekonečný regres). Na základě mimojazykových entit je možné postavit mimo jiné také celou teorii překladu.

Prvotní konvence, totiž domluva, že ten a ten výraz bude označovat tu a tu entitu, je pochopitelně pouhým lidským výtvorem (souhlasíme s Hermogenem). V důsledku toho je také možné, aby se jazyk vyvíjel. Výrazy mohou v tu a tu historickou dobu označovat úplně rozdílné významy. Na tom není vůbec nic složitého.

Jazyk ale také působí jako zakódovaná struktura, která napodobuje strukturaci mimojazykových entit. Syntaktická cesta mezi jednotlivými výrazy reprezentuje sémantické vztahy mezi významy. Snaží se je nám zpřítomnit, neboť právě nám nezbývá, než se o významech bavit skrze výrazy. V této úrovni jazyk už vůbec není záležitostí konvence (souhlasíme spíše s Kratylem), ale nějak vynuceným schématem, diagramem reprezentace.

Jazyk je pouhým služebníkem, a to, co by nás mělo zajímat nejvíc, není rozhodně on sám, nýbrž právě to, k čemu poukazuje. Bohužel tomu tak zatím vůbec není. Celá postanalytická filozofie (Quine, Goodman a spol.), neopragmatismus (Rorty), nemluvě ani o nejrůznějších teoriích postmoderny (Derrida) se nás snaží přesvědčit o pravém opaku. „Language turn“ je nadále módou akademických přístřeší…

Petr Zapletal